Když psal Václav Havel v Moci bezmocných o světě zdání, mohl těžko tušit, že svět zdání není jen příznakem totalitního režimu. Nemohl to tušit proto, že celý dospělý život prožil pouze v totalitě a nezažil svobodnější režim
Když psal Václav Havel v Moci bezmocných o světě zdání, mohl těžko tušit, že svět zdání není jen příznakem totalitního režimu. Nemohl to tušit proto, že celý dospělý život prožil pouze v totalitě a nezažil svobodnější režim, tedy si ho spíš idealizoval. Dnes už víme (téměř platónsky), že svět zdání je ontologická konstanta a že ho zažíváme tím víc, čím míň jsme autonomní a podléháme relativitě jevů. Jsme doslova zaplaveni globalizací světa a utápíme se v informačním oceánu, ať už v podobě konzumu nebo digitální komunikace. Utváříme si názory na dění na druhé straně Země a divíme se, jak často se blamujeme.
Je to až frustrující, jak těžké je dnes mít pravdu. Měl by to být fakt, soulad našeho poznání s realitou, ale disproporce mezi námi a světem jevů se spíš zvětšuje. Čím to sakra je? Jak to, že je tolik proměnných, tolik fake news, tolik zkreslení a rozostření? Jak to, že si Donald Trump může plácat, co chce, a přesto je volitelný? Není to proto, že lidé už nevěří, že pravda je něco objektivního? Neslýcháme až příliš často, že je to jen interpretace, osobní úhel pohledu, dekonstrukce? Nezvykli jsme si prostě na to, že se o pravdě mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl? A proto ať si každý plácá, co chce, hlavně, když u toho dobře vypadá?
Objeví se nová informace a je na ni tisíc názorů. Jenže informace většinou není zasazena do objektivního kontextu a chytré hlavy už reagují na něco, co je výsečí a ne celkem reality. Jejich moudré názory se stávají okamžitě hoaxem, fejkem a blábolem. To je v kostce veřejný prostor. Svět dnešní politiky, publicistiky a sociálních sítí. Moudrý strejda se vyjadřuje k tomu, co se děje v Jeruzalému, moudrá tetka k tomu, proč roste inflace a kdy bude v Číně krize. A všechno to završuje věda. Neustále přináší zázračné objevy, které si stále víc protiřečí. Jde stále do větších detailů reality, ve kterých hledá svatý grál, ale nachází velké lejno.
A ano, máme tu fetiš v podobě pojmu logika. Soudíme vždycky dřív, než přemýšlíme, a když potřebujeme své soudy obhájit, použijeme logiku jako truimf rozumu. Logicky můžeme ovšem dojít na scestí. Stejně jako věda, která žije v iluzích, že vystihuje realitu, přičemž pouze kantovsky zpovídá přírodu, aby jí řekla to, co chce slyšet. Čím víc empirie, tím víc relativity, byť ověřené experimenty. Dokud budeme hledat pravdu v kosmu, bude nám stále dál unikat. Václav Havel věřil v to, co Heidegger nazval život v pravdě, na autenticitu, kterou nosíme v sobě. Ale tu bez existenciálního obratu nenajdeme.
Všichni máme šanci přehodnotit své hodnoty. Děje se to dost často, že lidé bilancují a jdou víc do sebe. Jde jen o to vrátit se až k sobě, zabydlil své nitro, zaplnit původní nicotu, která vyvolávala úzkost, poznáním. Pravda je naše sebenaplnění. Právě toto vědomí, pocit identity, nám umožní poznat své skutečné možnosti. Umožní nám i to, když vyjdeme ven, vnímat věci a nepropadat iluzím. Jde pouze o to, kam až můžeme zajít, jak si můžeme zachovat identitu, v souladu se svými možnostmi, aniž bychom podléhali světu totálního zdání.
Zatím ovšem žijeme v neuvěřitelně pošahaném světě...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
