Vzpomněl jsem si, jak mě před časem jedna čtenářka obvinila, že jdu na ruku davu a všechno lacině kritizuji, navíc mě přirovnala k unadávanému, znuděnému dědku. No, jelikož jsme zřejmě oba Husákovy děti, tedy stále velmi svěží,
Vzpomněl jsem si, jak mě před časem jedna čtenářka obvinila, že jdu na ruku davu a všechno lacině kritizuji, navíc mě přirovnala k unadávanému, znuděnému dědku. No, jelikož jsme zřejmě oba Husákovy děti, tedy stále velmi svěží, mladiství a ovlivněni naivitou devadesátek, beru to nikoliv jako konstruktivní kritiku ale spíš jako nepochopení toho, co dělám, když zacházím pod povrch současného stavu světa. Občas mám tu výhodu, že jsem tady jaksi dlouho nebyl, strávil jsem čas mezi knihami a mezi ženami (občas mezi dětmi) a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že náběh na svobodu ve společnosti se za 25 let kamsi vytratil.
Navíc je to od čtenářky stejně pošetilé, jako kdyby kritizovala Nietzscheho za to, že v Zarathustrovi sepsul svou epochu. Udělal to přece proto, aby jeho analýza vedla k určitým prognózám. Dnes je jasné, že postmoderna byla zřejmě nezbytnou revizí toho, co přinesly různé „ismy“ modernismu, včetně různých totalit, ale poslední desetiletí už mele z posledního a její potenciál se vyčerpal v dekadenci. Absolutní nedostatek invence, nových směrů a výbojů je tak zřetelný, že se snad ani o tom nedá mluvit. Příčinou této krize je důraz na odlišnost, která dohání průměr. Postavit společnost jen na handicapu nic nového nepřinese.
Žijeme uprostřed jakési polovičatosti, která odmítá modernistický teror „ideologismů", ale sama dál využívá kolektivní znaky. Pokud se dnešní doba snaží emancipovat menšiny, je to bohužel polofašistický anebo polokomunistický způsob, přes veškerou diverzitu, kterou postmoderna přinesla, stále pracuje se skupinami. Emancipace člověka, ta nejkrásnější idea osvícenství, se vlastně vůbec nekoná, protože jednotlivce dělíme do poddruhů, zdůrazňujeme jejich biologické příp. třídní znaky, což je velmi nechutné, tak typické pro dnešní progresivisty. Jsou v takovém zajetí negace moderny, že užívají její staré metody.
V této situaci je těžké najít nový přístup i pro psaní. Psát o všech možných bizarnostech mě nebaví, jsem univerzalista a hledám celek. Myslím si, že záleží na každém jedinci, ať už má jakoukoliv barvu kůže, národnost anebo pohlaví, takové znaky jsou jen podkladem osobnosti, která roste tím, jak čelí životním situacím. Právě takové situace, zcela obecné, kdy člověk nějak jedná, objevuje sám sebe, jsou cestou z postmoderny, protože kladou důraz na jednotlivou existenci. Je to nenásilná emancipace, způsob, jak najít lidskost v každém z nás, v kontextu doby, kterou spolu sdílíme, která z nás dělá současníky.
Ano, být současníkem je velmi univerzální hodnota. Není nic, co by nás víc spojovalo, tři nebo čtyři generace, které žijí na světě. A pro spisovatele je nutné využít i filosofii, jedinou metodu, která může pojmout celek, od elementárních částic, přes přežívající druhy, viry, lidskou existenci až po hvězdné nebe nad námi. Umět zobecnit, nastínit syntézu toho, co se dnes děje, je základem dobré prózy. Ale k tomu je nutné jít do centra dění, vnímat souvislosti, nenechat se vtáhnout do pěny dní, humbuku médií nebo kritiky zmatených čtenářů…
Každá současnost je unikátní, je to něco, co nás dělá jedinečnými a co nás spojuje, a to je sakra pozitivní.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
