Deník spisovatele – Česko, země, která by měla zůstat nekorektní...

S tou neuvěřitelnou plytkostí, která vyspělý Západ postihla, je asi těžké si uvědomit, že nekorektnost přináší bohatost ducha, pluralitu myšlení, a to jediné může zajistit inovativní prostředí. Jestli se Západ, zejména Amerika, dusí ve svých kulturních válkách, neměli bychom se tím nechat ovlivnit, už jen proto, že zkušenost s totalitou, se světem zdání, jak psal Havel, máme ještě v živé paměti. Zvlášť opatrní by Češi měli zůstat vůči Němcům, kteří jsou cosi jako skvělá mašina: když ji přeprogramujete na politickou korektnost, bude chrlit dokonalé ideologismy a bude je importovat natolik neúprosně, až to připomíná fanatismus. 

Je nutné naši zkušenost (spolu s dalšími posttotalitními státy) poskytnout Evropské Unii. Jedině názorová pluralita přináší inovaci a ta je v upadající Evropě zásadní. Pouze střet různých diskurzů, jak psal R. Rorty, může být dnes podnětný. Takový dialog může přinést lepší světonázor, a to je to, co nám korektnost upírá. Nechce slyšet cokoliv nepříjemného nebo dokonce traumatizujícího. Jenže to je opak života, skanzen, v němž mají hlavní slovo mindráky. Výlučná kreativita ztrácí možnost se uplatnit, jelikož se projevuje nepříjemně. Je to její hlavní znak, musí obnažovat to, co korektnost až perverzně uhlazuje.   

Právě taková přetvářka je znakem ideologie. Proto je tak nutné obracet surovou hmotu, v níž se skrývá pravda. Ano, může to bolet, může to být brutální, ale jedině pravdu lze kultivovat. A co znamená kultivace? Že se stát bude chovat ke všem stejně, neutrálně, nechá jim prostor k tomu, aby se sami civilizovali. Jestli někdo překročí zákon, musí za to pykat. Ale je třeba odstranit ideologii, která lidi vychovává. Vyrábí z nich bezduché mozky, co se vyžívají na sítích: hmyzí společnost. Plytkost, která upadá do nicotné existence. Která se bojí myslet, protože by mohla zjistit, že život není nikdy korektní.  

Opakem toho je originální jedinec. Jediná budoucnost je v tvořivosti lidí vzájemně si konkurujících. Každý člověk chce naplnit existenci a vlastní možnosti. To se nezmění, i kdyby všechny kolektivy světa dostaly psotník. Ale to nese často nepochopení, pro ty výjimečné i osamělost. Je těžké jít až na vrchol, jak píšu v Životě egomana, ale je to nutné. Podle Hermanna Hesseho mají takoví lidé Kainovo znamení na čele. Podle toho se poznávají a mohou si rozumět. Ale kdo chce jít až na úplný vrchol, jako například Zarathustra, zažije propast samoty. Zvlášť v dnešní době, která svou korektností svět sterilizuje.

Ale i takový člověk potřebuje pospolitost. Je sám a potřebuje najít útěchu z ontologie. Proto si můj hrdina vymyslí Boha, doslova si ho stvoří tak, jak to udělalo x-lidí už před ním. Je v tom potřeba společenství a taky vztahu s druhými. Společný Bůh, jedno jestli křesťanský nebo jaký, veškeré lidi spojuje a ulevuje jim z utrpení. Nikdo nechce být sám, když se blíží jeho poslední hodinka. Ale je to zcela moderní Bůh, neustále tvořený, byť starý jako svět sám. Jestli je dnešní svět plytký, tak v tom, že škatulkuje, co je tradiční a co je už překonané, a nedokáže si přiznat, že nezáleží na žádné biologii, ale pouze na duchu…   

Ukázka z knihy Deník spisovatele