Nemám ambici, abych rozšířil řady politologů potažmo historiků, kterých je ve veřejném prostoru víc než kobylek. Je to evidentně rys české pivní kultury, maloměstské mentality, že kdejaký štamgast je znalcem přes naše dějiny,
Nemám ambici, abych rozšířil řady politologů potažmo historiků, kterých je ve veřejném prostoru víc než kobylek. Je to evidentně rys české pivní kultury, maloměstské mentality, že kdejaký štamgast je znalcem přes naše dějiny, což je na jednu stranu velmi směšné, na druhou stranu to může být i užitečné, když to rozšiřuje všeobecný smysl pro minulost. Uvědomil jsem si to nedávno, když jsem zhlédl seriál Borgiové, ve kterém mě (kromě jiného) zaujala postava francouzského krále Karla VIII. Král byl vyobrazen jako ošklivý pajdavý tlouštík, co má rád válku a nejvíc ze všeho kanóny, kterými rozbíjí hradby italských městských států.
Nešťastný král, jak jsem se dočetl na Wiki, se za několik let zabil tak, že se praštil o nízký trám na svém zámku. Celý tento seriál ve mně vyvolal (jistě nijak originální) potřebu si porovnat tyto události s událostmi v Čechách a když jsem byl u toho, projela mi hlavou celá historie až dodnes. Na rozdíl od královského rodu Valois, který ztratil jednoho panovníka, ale měl před sebou ještě velkou historii ve své zemi, jsme v Čechách měli už prvního Jagellonce a velmi brzy po bitvě u Moháče Habsburky. Ztráta suverenity českého národa se prohloubila zejména násilnou rekatolizací po třicetileté válce a vydržela až do roku 1918.
Takto nastíněná představa čtyř a půl století české nesamostatnosti dává lepší představu o naší povaze. Jak křehká musela být první republika je zřejmé a patří to do moderních dějin. Sladkých dvacet let samostatnosti zabil nacismus a po pár poválečných letech i komunismus. Jak jsme byli nebo nebyli jako národ suverénní, je jistě otázka, ale pro mou úvahu stačí to, že kromě 20 let první republiky, byli Češi víc než 500 let pod cizím vlivem a teprve posledních 30 let si vládnou sami. Půl tisíciletí poroby si muselo vybrat někde svou daň. Ať už v úzkostném lpění na tradicích anebo i ve slabé kulturní vrstvě.
Co mám na mysli, když mluvím o české elitě? Určitě tím nemyslím elitu ve smyslu speciálního oboru. Ano, mluvívá se o elitní policejní jednotce, o elitní letce armády, o elitním chirurgovi atd. Nic proti tomu, ale národní elita je podle mě vrstva lidí, kteří přispívají k myšlenkovému růstu země a jejímu směřování. Důležité je, aby byli nejen špičkou svého oboru, ale aby měli i široké vzdělání. To je něco, co nevzniká snadno, zvláště tam, kde učenci, šlechta a duchovenstvo byli zlikvidováni. Spoustu generací je zapotřebí, aby vyrostl opravdu výrazný člověk. To je něco, co bohužel v naší zemi zásadně chybí.
Nepřispívá k tomu ani doba, ve které žijeme. Jen dějinné vrcholy mohou dát vyrůst velkým osobnostem. Až na výjimky kolem roku 1989 jsme opět velmi průměrná společnost. Namísto elity máme experty, odborníky, určitě často špičkové, vědce, techniky, lékaře. Jenže když takoví experti začnou zasahovat do společnosti, odhalí se nahá pravda: To, že to nejsou žádní elitní myslitelé. Chybí tady ti, co se nebojí jít proti ideologii doby, proti mainstreamu, proti blbosti davu. Místo nich máme různé manažery, odborníky a marketingové mágy...
Ano, dnes se dá rozmělnit úplně všechno, ale výraz česká elita je i v postmoderním kontextu mimořádně nadsazený.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
