Společnost neztrácí zdravé instinkty v situaci, když ji drtí cizí moc anebo totalita, ale degeneruje nejvíc v období míru, blahobytu, konzumu a dnes i hloupoučkých sociálních sítí.
Společnost neztrácí zdravé instinkty v situaci, když ji drtí cizí moc anebo totalita, ale degeneruje nejvíc v období míru, blahobytu, konzumu a dnes i hloupoučkých sociálních sítí. Posledních dvacet let dokazuje, že ztrácíme smysl pro realitu. Je to kvůli cenzuře politické korektnosti a našeho zaujetí virtualitou, důsledkem je přecitlivělost na průvodní jevy života, jako jsou posměch, utrpení, násilí nebo smrt. Smrt je pro nás tabu, cosi, o čem se mluví, ale nikdo ji vlastně neviděl. A když se objeví během pandemie, mluvíme o ní buď cynicky technokraticky anebo sentimentálně, ze všeho nejvíc se dojímáme sami nad sebou.
Pohledět smrti přímo do tváře přináší katarzní účinek. Zbaví nás všech předsudků a sentimentálních iluzí. Vnímáme ji reálně a s mnohem větším nadhledem. Skutečnou smrt lze brát i s humorem, protože je zcela nutnou součástí života. Jak napsal S. Freud, humor je ušetřený soucit, který cítíme vůči trápení. Nejkrásnější druh humoru je ten, když se dokážeme povznést nad vlastní úděl. Ale to společnosti chybí, jako by se ocitla v šoku z toho, že lidé umírají. Naše reakce je buď cynická nebo tak sladce hloupá, až mi naskakuje husí kůže. Ten, kdo nedokáže brát s humorem svůj život, nedokáže přijmout ani smrt.
Občas si říkám, že byl ke mně život od dětství štědrý. Jako bych se chystal na to, kým chci jednou být. Vždycky mě provázely průšvihy a krajnosti, o které jsem nestál. V deseti jsem se šel vyčůrat za hráčskou kabinu a tam jsem objevil oběšence. Jel jsem s rodiči k Balatonu, šel si koupit zmrzlinu a popelářský vůz srazil holčičku. Ozvala se rána, jak jí praskla lebka, a česká matka strašně naříkala. Nic jsem nechápal, ale když jsem dospěl, četl jsem Jasperse a rozhodl se zažívat mezní situace. Pracoval jsem se schizofreniky, v nemocnici nebo ve věznici. Na nějakou dobu jsem si našel místo obřadníka v krematoriu.
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na místní humor. Dole u spalovačů se pilo a vtipkovalo, zatímco přivážely rakve s mrtvými. Smrt byla součástí pracovní doby. Viděl jsem ji v mnoha podobách, ale nezevšedněla mi, bylo třeba si dělat legraci. Humor totiž chrání před strachem. Bojíme se ze všeho nejvíc nejistoty, ale smrt je daná. Viděl jsem ji později i profesně, uhořelá těla a těla po autonehodě. Od té doby k ní mám respekt a snad jsem získal nadhled. Mám staré rodiče a přeju jim ještě hezké chvíle. Ale když mi mamka poslala fotku naší opravené hrobky na hřbitově, napsal jsem jí, že je tam moc krásně.
Lidé ztrácejí humor, když ztrácí zdravé instinkty. Je dnes až příliš těch, kdo žijí omezeně ve svých bublinách. O to větší potřebu mají se vyjádřit ke všemu, zvlášť k tomu, čemu nerozumí. Nedostatek nadhledu nahrazují až smrtelnou vážností. Chybí jim zkušenost, znalost, smysl pro realitu. Je to příliš často vidět ve veřejném prostoru. Když použijete nadsázku, humor nebo ironii, nechápou to a berou to vážně. Jako všechno kolem sebe, jakož i smrt, která nás dnes zaskakuje. A dovedou k ní zaujmout jen dvojí přístup: buď technokraticky cynický anebo sentimentální, kdy se dojímají sami nad sebou, jací jsou ve svých očích úžasní...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
