Bylo by bláhové myslet si, že cancel culture, kultura rušení, která je novou agresivní formou politické korektnosti, se Česku vyhne nebo se tady vůbec neusadí, i když si to možná různí pokrokoví našinci myslí.
Bylo by bláhové myslet si, že cancel culture, kultura rušení, která je novou agresivní formou politické korektnosti, se Česku vyhne nebo se tady vůbec neusadí, i když si to možná různí pokrokoví našinci myslí. Anebo si to nemyslí, resp. přejí si ji tady, protože si nejsou s to připustit, že rušení toho, co je nepohodlné, je stále stejné násilí, jakým bylo pálení knih nebo mazání lidí z fotografií v totalitách. Ano, je to projev polofašismu, jelikož měří podle příslušnosti k určité skupině, agrese se zaměřuje na lidi pro jejich biologické znaky, je to tak evidentní, že by to měl vidět každý, kdo netrpí ideologickou slepotou.
Jako bychom stále ztráceli kdysi objevený osvícenský rozum. Byl to velký objev, vnitřního světa v mysli, toho, že naše myšlení je víc než zjevená pravda, protože dokáže pochybovat. Byla to zbraň proti tmářství, kterou osvícenci chtěli změnit svět, emancipovat člověka. Jenže, aspoň v duchu francouzské revoluce, se začaly emancipovat masy, ať už nacionálně nebo sociálně, což vyústilo ve 20. století v totalitách. Přesto byla moderní doba mimořádně osvobozující, vyrvala lidi ze spárů přírody, dala jim do rukou techniku, vzdělání nebo kulturu. Člověk se osvobodil od otroctví, roboty nebo vykořisťování manufaktury.
Dá se říct, že se emancipovaly velké masy lidí. Ještě v polovině 20. století se myslelo celostně, aniž by se promýšlelo, že osvícenství je především o člověku. Teprve v šedesátých letech nastal proces, který se dnes nazývá postmoderna, nebo také pozdní doba. Proces reflexe, kritiky moderního étosu, uvědomění si toho, co způsobuje civilizace, ať už ekologicky nebo sociálně. Líbí se mi termín Ulricha Becka, druhá moderna, je lepší než nastavovaná kaše slova „post“. Ukazuje, že jde o stále tutéž modernu, jen s větší reflexí a s důrazem na menšiny. A právě tento důraz na menšiny se stal největším úskalím dneška.
Druhá moderna přinesla to, že se zaměřila na „odlišnosti“. Jenže na svém myšlení vlastně nic nezměnila, stále myslí skupinově: umí pomoci ženám, rasovým příp. sexuálním menšinám, což je fajn. Jenže to taky znamená, že upřednostňuje biologické znaky. Jako by se to stádní tmářství neustále v různých formách vracelo. Je mi líto, ale je to fašismus, když je někomu ublíženo, že se vymezuje proti celé skupině, místo toho, aby obžaloval konkrétního jedince. A takováto vymezení se radikalizují, vznikají jejich nové agresivnější mutace. Když nestačí „Me Too", začnou se rušit historické postavy anebo prezidenti.
Jako bychom se ještě ani nepřiblížili osvícenskému rozumu. Ten totiž záleží na každém člověku a na jeho svobodě. Musím se vždy usmívat, když slyším, že je až moc individuality, příliš liberalismu: je to jen dojem idejí, nikoliv faktů. Všichni vnitřně víme, že jsou to dobré ideály, když je člověku měřeno rovným metrem, před zákonem a v jeho možnostech, jak se může v životě uplatnit. Je to nejlidštější stav, vize třetí moderny, ke které máme dnes bohužel hodně daleko. Reakce na novověký vývoj vyvolala pravý opak osvícenského rozumu...
Místo toho máme dnes stádní tmářství, kulturu rušení, čehokoliv, co je osobité a co je vyhraněné a v různých formách svobodné, a já si říkám, že jsem se měl narodit až tak za sto let.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
