Koronavirus odhalil v úplné nahotě, v jaké bezfaktičnosti vlastně žijeme, stačí si vzpomenout, jaké předpovědi vypouštěli z úst různí experti, dokonce vědci, žít v čestnější společnosti, museli by už dávno spáchat rituální
Koronavirus odhalil v úplné nahotě, v jaké bezfaktičnosti vlastně žijeme, stačí si vzpomenout, jaké předpovědi vypouštěli z úst různí experti, dokonce vědci, žít v čestnější společnosti, museli by už dávno spáchat rituální sebevraždu. Ty přepjatosti a zjevné nesmysly šly ze všech stran názorového spektra, ale od vědecké komunity, která je dnes tak ceněná, byly obzvlášť nemravně zavádějící. Šíření nesmyslů o zamykání se doma nebo zavření škol na pár let vytvořilo ještě víc strachu než strašení mrazáky na ulicích našich měst. Příkladem čistě marketingového nesmyslu byla pak tečka za pandemií v létě roku 2021.
Proč vlastně takové predikce vůbec nevychází? Protože žijeme odtržení od skutečné reality naší existence. Není pravda, že pravda je relativní, to ji jen takovou vnímáme. Pravda je v opravdovosti, je to v podstatě správnost, s jakou žijeme. Být pravdivý znamená se neustále korigovat, hlídat si svou vnitřní identitu. Druhý stupeň je to, že upadáme do představ, jací bychom chtěli být. Náš sebeobraz nemusí korespondovat s pravdou, stejně jako ani nelicuje s obrazy o nás ve vědomí druhých. Jejich obrazy se mísí s našimi obrazy ve společnosti falešných identit. Vůbec nejfalešnějším obrazem je obraz v mediálně-veřejném prostoru.
Kdokoliv se medializuje, ztrácí pevnou půdu pod nohama. Ano, může mít v ruce dokonce i vědecký fakt, ale ten funguje pouze v holé autenticitě, na tržišti, kde se vedou řeči, ztrácí smysl. Žijeme na bázi pravděpodobnosti, občas spíš jen pouhé víry. Jestli jsme pár tisíciletí věřili v bohy, novověk nám přinesl víru ve vědu. V holé autenticitě nám pomáhá, přináší pokrok, ale ve světě obrazů se stává modloslužebnictvím. Proto je tak nemravné, když se vědci stávají falešnými proroky. Jejich úkol je zůstat v autenticitě, to je v exaktní rovině. Což je rovina neustálé sebekorekce, hlídání si své vlastní identity.
Jenže místo toho zažíváme mediální exhibice. Je až s podivem, kolik lidí věří „pravdě", která je pouhým přízrakem. Jejich vystajlované tváře jsou plné sebeklamu, plné zmatené image. O tom, jak je člověk vězněm obrazů, které o nás vytvářejí druzí, píšu v Životě egomana. Paradoxně jsou největší egomani ti, kdo si to o sobě nemyslí. Jsou tak zaujati sami sebou, že už dávno nevědí, kým vlastně jsou. Vyznat se ve společnosti, ve světě vylhaných sebeobrazů, je těžké. Je to de facto umění možného, neboli neustálé korekce názorů. Dnešní pravda záleží víc na důvěryhodnosti nežli na faktech.
O to hůř se vyznáme v hysterii covidové pandemie. Taková doba ze své podstaty plodí různé falešné proroky. Ať už jsou to pochybní odpírači typu pí. Pekové či šílení zavírači typu pana Flégra. Je něco ohavného na tom, když je média preferují. Největší úpadek pravdy je ten mediální, který je až příliš často nemravný. Parazituje na strachu, na nejpudovější úzkosti z vlastní existence. Ve strachu je člověk stádné zvíře, nemá v sobě nic, co by na něm bylo pravdivého. Pravda je v každém z nás - v tom, jak poctivě se dokážeme podívat sami na sebe.
Jedině při hledání identity, její správnosti, skutečně žijeme, v opačném případě je lepší spáchat harakiri...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
