Je to sotva pár dní, co se bývalý prezident Barack Obama nechal slyšet, že se dnešní bílý muž staví do role oběti. Jak typické pro kdysi nejmocnějšího muže světa, že se vymezuje proti jedné skupině obyvatel
Je to sotva pár dní, co se bývalý prezident Barack Obama nechal slyšet, že se dnešní bílý muž staví do role oběti. Jak typické pro kdysi nejmocnějšího muže světa, že se vymezuje proti jedné skupině obyvatel a ještě ji kárá. To jeho následník, nově zvolený prezident Biden, v tom ještě pokročil, když během kampaně poklekl před malým černouškem. Velmi starý šedivý muž se svým nepochybným vzděláním a světaznalostí pokleká před infantilitou dnešní doby. Za to nemůže ten malý chlapec, ale ti, kdo sugerují kýčovité obrazy, aby vyvolali kolektivní nenávist. Čím víc se zasazují za biologické determinanty, tím větší rasismus vykazují.
Co jiného je postmoderní politická korektnost než rasistická? Jestli jsme se zbavili modernistického běsnění, kdy třída nebo rasa byla hlavní klíč pro lidskou identitu, dnes zažíváme postmoderní regres. Pro bývalé komunistické země je to problém, protože příliš pamatují, co znamená drtit lidi podle takových klíčů. Ale i u nás se regres projevuje naplno, tudíž vidina skutečné individuality opět ztrácí své obrysy. V médiích mají hlavní slovo ti, co dělí lidi podle pohlaví nebo rasy. Tváří se ovšem velmi pokrokově, přesvědčeně a ukřivděně. Právě ukřivděnost je jejich hlavním znakem, který doprovází smrtelná vážnost.
Naposledy mě pobavila Kateřina Tučková, která v Salónu Práva naříkala nad tím, že je v umění málo žen. Právě umění je nejlepším příkladem toho, že zde žádná biologická předurčenost nehraje roli. Prostě někdo tvoří bez jakéhokoliv ducha, bez individuální originality, je jen snaživým šprtem a navíc se bere příliš vážně. Jistě, na průměrné konzumenty jeho našprtaná témata mohou působit, ale nepatří to do umění, kde o to, zdali jsem žena nebo muž, vážně nejde. Na ženské nebo jiné menšinové umění si hrají ti, kteří se snaží obejít umělecké nároky. Skutečné umění nemůže vytvořit někdo, kdo hledá oporu v kvótách.
Jedinou cestou je zbavit se všech pout a okovů. Když v sobě nezničíte všechny své zábrany, konvence, předsudky, nikdy nic nevytvoříte, jenže to osvobozování bolí. Teprve pak budete hraví, najdete bujnou mysl, téměř nietzscheovskou, budete vidět za horizont, mít nadhled, schopnost humoru a sebeironie, kterou chápou jen ti nejchytřejší. Tvoříte jen pro ně, protože většina je příliš nasáklá hloupostí doby. Bude vám jedno, do jaké entity vás zařazují, protože vy do žádné nepatříte. Samozřejmě, že zástupci tzv. bílé rasy vytvořili většinu dnešní civilizace. Ale pochybuji, že ti nejlepší z nich se řadili do nějaké skupiny.
Jen průměrní potřebují pro svůj život oporu v biologii. Je to stále tentýž příběh, který lidstvo provází od nepaměti. Hezky to vyjádřil Voltaire, když reagoval na J.J. Rousseaua, který učil návratu k přírodě. „Po světě chodím už šedesát let,“ řekl, „a ani vy mě nedonutíte znovu chodit po čtyřech.“ Ano, člověk se osvobodil od dědičné viny a měl by se také osvobodit od pocitu dědičné oběti. Jeho jedinou kvalitou je to, kým se sám za sebe jako člověk stává. Neměl by před nikým chodit po čtyřech, ani klekat před tím, kdo se cítí být dědičně ukřivděný. Natož, aby se před někým plazil, a už vůbec ne, aby chodil kanálama…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
