Moje babička ráda četla romány Vlasty Javořické a já to bral jako úplně normální oddechové čtivo pro ženy. Nic proti triviální literatuře, která má přinést oddech a zábavu,
Moje babička ráda četla romány Vlasty Javořické a já to bral jako úplně normální oddechové čtivo pro ženy. Nic proti triviální literatuře, která má přinést oddech a zábavu, nic neřešit, dovést čtenáře k happy endu a dát mu naději, že svět je v pořádku. Pokud ovšem i dnes mainstreamová literatura se odehrává v podobném duchu, tedy velmi naivním až banálním, typu románů od Radky Třeštíkové nebo od Patrika Hartla, je to projev úpadku celé české kultury.
Ten efekt se totiž rozšířil do všech sfér. Nenáročnost, podbízivost, zábava a bezmyšlenkovitost. Svobodná společnost připomíná protrženou hráz, která rozlila průměr do všech oblastí, semlela vše, co jí stálo v cestě, každý výhonek, náznak kvality, jako velká voda. Naše kultura, zvlášť ta mediální, je obrovská kvantita banalit, omletých klišé a sladkobolných frází, kterou neustále recyklujeme a nechápeme, že jsme jako prvoci, kteří zapomněli, že se chtěli stát delfíny.
Upřímně mě unavuje to věčné omílání téhož, s vážnou tváří, jako že velký umělec podává svědectví. Myslím, že základem je odvaha, být jiný, dělat něco nevšedního a možná kvalitního. Kvantita přináší nudu, tu ať si užije většina, kvalita je cesta, jak naplnit existenci. Pro mě osobně je základem jít do centra dění. Na bulvár světa. Zintenzivnit prožitek, ukázat život v neotřelých situacích. Takových, které odhalují pravdu, protože jsou na hraně skutečnosti.
Co to znamená být na hraně skutečnosti? Je to podle mě prožitek v plné síle, bez korekce rozumu. Co já vím, jestli je scéna, kdy se objeví šotek pseudochlapa, pravdivá? Prostě ji prožívám, nemám čas se divit nebo pohoršovat. Zhodnocení přenechám čtenáři, který při čtení zváží, co se vlastně stalo. Fikce se mísí s realitou, tak jako se mísila vždycky, jen ještě mnohem intenzivněji. Dějí se nám nečekané, absurdní věci, ale umění je dnes nepopisuje.
Důležitá je ovšem opravdovost. Pokud je to až příliš násilné, okaté nebo surreálné, ztrácí to uvěřitelnost. Popisovat sny je banální, víme přece, že sen je sen, ale když se něco snového opravdu děje ve dne, je to pravdivé. Kolikrát to někdo z nás už zažil? Nějaký šotek, divný úkaz, nepochopitelnou situaci, zcela mimo mísu? Není důvod nevěřit, že někdo zažije, že mu oživla nafukovací panna, protože jinak se její protivné chichotání vysvětlit ani nedá.
V literatuře se s fantazií pracovalo vždycky. Dnes už nejde o fantastičnost anebo o magický realismus s jeho pohádkami. Zásadní je civilnost, naprostá samozřejmost virtuality. Žijeme s ní stále, doma nebo na ulici, v ložnici nebo na záchodě. Když vás někdo virtuálně pomluví, musíte s tím žít, jako s čímkoliv jiným. A přesně to by mělo umění vyjádřit a zintenzivnit, až na hranu skutečnosti. Jako protiváhu všeobecné banality, která z nás dělá neživotné figurky…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
