Měl bych být v obraze, co hýbe společností, a tak se začítám i do takových podivuhodných portálů, jakým je levicově aktivistický A2larm. Okamžitě na mě vyskakuje článek Apoleny Rychlíkové
Měl bych být v obraze, co hýbe společností, a tak se začítám i do takových podivuhodných portálů, jakým je levicově aktivistický A2larm. Okamžitě na mě vyskakuje článek Apoleny Rychlíkové, ve kterém si vyřizuje účty s mužskou toxicitou. Žena je stále v nerovném postavení, napsala Apolena, a já si říkám, jak je to možné, že mladá hezká chytrá a vzdělaná žena z dobré rodiny cítí v sobě tak hroznou křivdu, že se potřebuje chovat jako svazačka, která chce spasit svět.
Čím to je, že se stále přetřásá hlavně ženský úděl? Proč nečtu na titulcích podobně často třeba o Rómech nebo o homosexuálech? Nebude to tím, že ženy už dávno nejsou nikým omezované? Pominu to, že je jich na světě nejvíc a že většinově okupují mediální prostor. Všechny ty mladé vzdělané ženy, které se seberealizují tak, že si pod vlajkou svého pohlaví léčí osobní křivdy. Nebo je to spíš typická nespokojenost, která je trvale přítomná, co pánbůh stvořil ženu?
Jako by žila s tím, že jí bylo naděleno méně. Muž si někde loví, zatímco ona smejčí v jeskyni a dřepí u ohně. Toto klišé sice už dávno neplatí, ale v mozku zůstalo. Jako pocit dědičné křivdy. A taktéž strategická výhoda, ze které se dá těžit. Hlavně nezmiňovat své benefity, možnost nechat se živit, být s dětmi, přežít války nebo katastrofy, jen si stěžovat a získávat víc než dosud. Dnes chtějí řídit a šéfovat a přitom nechtějí přijít o své výhody, což je rozpor.
Já ženám tu jejich nespokojenost nezávidím. Tedy těm, které cítí křivdu vůči mužům. Není jich možná tolik, ale jsou o to víc vidět, protože je to stále tak "cool". Samy sobě si jen podřezávají větev. Ten rozpor, chtít být stejná jako muž a přitom zůstat ženou, není řešitelný. To by v sobě musely zabít biologii, jenže to by přišly o své výhody. Kdyby přestaly rodit, přestaly by se krášlit, co by jim zbylo? Jen nápodoba mužství, hysterie a utrápenost z nedostatečnosti.
Problém vidím úplně někde jinde. Tu stálou potřebu zaobalit svůj mindrák do spasitelského syndromu. Když si nevíš rady sama se sebou, schovej se pod vlajku kolektivní křivdy. Všichni jsme si nerovní, ale my ženy jsme na tom ještě hůř. Chceme všechno stejné, i platy, i když často nepodáváme mužské výkony. Ale kdo toto dnes řekne, je kriminalizovaný. To si přece nemůžeme nechat líbit, my jsme kolektiv, a co je víc? A jednotlivec je pod naší rozlišovací schopností.
Co je v takových intencích jedinečný člověk? Jeho zápas o to, co je lidské, humánní a neopakovatelné? Křehký výdobytek nad biologií, nad davem, nad kolektivem? Svobodná volba, potřeba utvářet vlastní život, žít jen sám podle sebe? Toto neustále degradujeme biologií. Svými pudy, pohlavím a předsudky. Ale ženy jsou prostě houževnaté. Až tady budou za sto let vládnout androidi, budou stejně dokola naříkat na svůj ženský úděl a na to, jak jsou muži toxičtí...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
