Deník spisovatele – A. Rychlíková, žalostný přínos pro společnost...

Když tak zpovzdálí sleduji společnost, je to až úděsné, jak mizernou má intelektuální úroveň. Všechny ty Cancel culture, Metoo a další směry mají jedinou myšlenku a to nenávist k bílému muži. Jejich představitelé (u nás třeba A2larm.cz) neřeší společnost obecně, nehledají neotřelé ideje, pouze šíří rasovou a genderovou nenávist. I ti chytřejší a snad i rozumnější jako Apolena Rychlíková opakují floskule z gender fakult a tím jejich vzdělání postrádá hloubku. Pak se ani nedivím, jakou úroveň má veřejný diskurz, ve kterém se už jen reaguje na to, kdo co vypustí za jedovatou slinu na svém twitterovém účtu.

Intelektuální přínos takových aktivistek rovná se nule. Jejich údělem je zjevně opakovat do úmoru naučenou mantru. Žijeme v rape kultuře, muži jsou predátoři, zničili životní prostředí atd. atd. Je opravdu žalostné, jak si vystačí se svými „traumaty“. Dokonce si je často hýčkají, podvědomě asi tuší, že bez nich by ničím nebyly. Je prostě náročnější vymanit se ze svého genderu a myslet jinak. Vlastně jsou ztělesněním segregace, životní status postavily na pohlaví. Už dávno se tomu nedivím, jsem jen zhnusen, jak upadá veřejný prostor. Cyklické myšlení, jehož jsme svědky, nikdy žádný skutečný progres nepřinese.

Tím progresem myslím kreativní podněty. Žádná společnost si nevystačí s omíláním nenávistných floskulí. Životně důležité jsou nové ideje, ať už v umění nebo ve filosofii, které mění vnímání. Taková změna přináší nové pohledy, pro vědu i politiku. Bez nich by společnost upadala, což se dnes úspěšně děje. Tyto podněty musí být podvratné a přitom obecné, takříkajíc pro všechny, nikoliv jen pro menšiny. Pro každý větší umělecký počin je nutné hledat nové poznání. V zásadě jde stále o totéž, o postavení člověka ve světě a jeho význam. Vypadá to až sysifovsky, ale každý nový střípek do mozaiky poznání má smysl. 

Když např. říkám, že svět je bez prostoru a času, nese to důsledky, které ještě nikdo nemyslel. Stačí si představit svět o velikosti špendlíku, aby se nám změnila perspektiva. Jestli jediné, co je prokazatelné, jsou informace, všechno je virtuální databází. Nic víc není potřeba, abychom pochopili úplně nové konsekvence. Třeba, že skutečnost tvoříme vědomím, což je způsob, jak data hodnotíme. Všichni svět produkujeme (včetně zvířat či flóry) tím, že ho reflektujeme. Naše vnímání je způsob, jakým se vesmír ustanovuje, uzákoňuje a snad i rozpíná. Jestliže myslíme teorii relatitivity, prostě začne fungovat.

Právě role člověka tím mění svou perspektivu. Nemám rád vědeckou představu světa, která degraduje člověka na zrnko prachu. Skutečnost jsou data, která spoluvytváříme, vejde se do ní černá díra i Bůh. Kdo chce věřit v Boha, měl by chápat, že je skutečný, jelikož ho tvoříme. Nikoliv Bůh nás, ale my jeho. A tak by se dalo pokračovat: Je to prostě nová perspektiva, která mění lidskou zodpovědnost. Za naše konání, za činy na planetě Zemi nebo ve vesmíru. Jedině nový pohled může něco změnit, svobodně, nikoliv z donucení. Všechny chiliastické bludy, které drtí lidi, přenechme všem těm hysterickým aktivistkám...

Ukázka z knihy Deník spisovatele