Rozmnožila se nám taková touha, zejména v době koronaviru, vynucovat si mocensky solidaritu, i kdyby občané třeba nechtěli. Je slyšet stálé plkání o sounáležitosti,
Rozmnožila se nám taková touha, zejména v době koronaviru, vynucovat si mocensky solidaritu, i kdyby občané třeba nechtěli. Je slyšet stálé plkání o sounáležitosti, o potřebě společnosti, o blahu celku, aniž by se vůbec chápalo, co to solidarita vůbec je. Být solidární není o tom, že mě k tomu donutí moc, jak by si přáli různí fanatici, je to svobodný čin. V úpadkové společnosti se totiž solidarita staví proti svobodě, což je hloupost, jsou to rodné sestry, spojené nádoby, respektive mezi svobodou a solidaritou leží přímá úměrnost. Jejich základem je to samé, tj. lidská emancipace, která je pravým opakem otroctví.
Co si představuji pod pojmem otroctví? Jednotlivec v opičí tlupě jednal živočišně, řídil se stádným instinktem, otročil pudům, nikoliv svobodné vůli. Otročil také svému rodu, později třeba otrokáři, který ho spoutal řetězy. Představme si otroka, který chce svobodu, vzepře se útlaku, dělá to po svobodné úvaze. Ale nedělá to jen, aby se osvobodil, dělá to překvapivě vždy ve vztahu k druhým. Dává příklad, něco demonstruje, pokud není autista, strhává ostatní s sebou. Je to akt solidarity, který závisí jen na svobodné vůli. Základem je touha být sám sebou, tedy něco, co je pravým opakem otroctví.
Vynucovaná solidarita je znevolnění, ačkoli to leckdo obhajuje různě hezkými řečmi. Je to cesta zpět do totality, kde není člověk sám sebou, ale loutkou moci. Kdo je autentický, je svobodný i solidární z principu, jelikož jeho ego slouží i druhým. Věčný omyl o sobecké svobodě vznikl u nás po roce 1989. Jenže ziskuchtivec, co myslel jen na sebe, byl v moci instinktů, leckdo se ostatně z otročení penězům probral, když zjistil, že smysl života je v druhých. Ne nadarmo opravdoví selfmademani se posléze mění ve velké filantropy. Dělají to dobrovolně, jsou v tom kupodivu víc autentičtí, než byli předtím.
Solidarita vymáhaná státem vede vždy k otroctví. Není autentická, takže závisí na nějaké ideologii. Na to dojel komunismus, jelikož upřednostnil rovnost před svobodou. Jenže rovnost bez svobody je teror, proto taky je komunismus utopie. Stejně tak je utopie např. korektnost, která nutí lidi k rovnosti, v důsledku k stejnosti. Pravá solidarita, která jde nad rovnost před zákonem, plyne ze svobody. Čím větší svoboda, tím větší solidarita, to je paradox, který málokdo chápe. Jedině ve svobodě je skutečný soucit a díky tomu i všeobecný blahobyt. Opak je vidět při řešení pandemie, kde vítězí dirigismus.
Problém je v tom, že nežijeme autenticky. Pokud by to tak bylo, lidé by chápali můj paradox. Ale v upadajícím světě, na tržišti, kde se vedou řeči, se solidarita chápe izolovaně. Politika je profánní, proto rozděluje téma na pravolevé vnímání. Staví svobodu a solidaritu proti sobě, což nemusí být špatně, když se rozvíjí oboje. V důsledku jde o něco jiného: o lidskou emancipaci a naše sebeuvědomění. Takový člověk žije svobodně i soucitně, je to vrchol existence. Ano, je to ideál, který lze snadno pošlapat, zvlášť když necháme prostor hlupákům. Těm, kteří by nejraději druhé zavřeli, když si nenasadí respirátor...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
