Dárek pro každou moderní ženu

Poslední šance, jak zachránit manželství, byla koupit manželce auto. Nesmělo to být jen tak obyčejné auto, ale auto s vysokým podvozkem, aby z něj bylo vidět, a s automatickou převodovkou. To byla podmínka „sine qua non“. 

A taky velký Michalův ústupek. Měl rád klasickou řadící páku. Samozřejmě, že to nebylo auto přímo pro manželku. Bylo to auto pro celou rodinu. Navíc bylo dovezené z Bavorska, několik let ojeté, a stálo všechny jeho úspory.

„Couvat do garáže budu já,“ řekl hned na začátku.  

Pronajal v jejich čtvrti garáž, aby na auto nepršelo. Každý večer, když manželka přijela s malou Míšou, ho zacouval dovnitř. Zkontroloval červený lak, vyprášil koberečky, zálibně si auto prohlížel. Doufal, že v takovém stavu, téměř zářícím novotou, vydrží co nejdýl. S minulým autem měl špatnou zkušenost. Za ten rok, co se Daniela učila řídit, bylo omlácené ze všech stran. Před měsícem, při parkování u supermarketu, mu dala ránu z milosti.

„Já si spletla jedničku se zpátečkou,“ omlouvala se.

Odneslo to pravé přední světlo a nárazník. Taky kapota byla už tak promáčklá, že nešlo dovírat víko. Náklady na opravu by převýšily hodnotu auta, tudíž se Michal ovládl. Po všech odhalených nevěrách se snažil. Ženu musíme stále něčím překvapovat, aby se cítila šťastná. „To nic, myško,“ řekl, když se ovládl, „koupím ti nový auto.“

Nic neodpověděla, byla stále velmi uražená. Snažila se, aby na něm nebyla tak závislá jako dřív. Začala chodit do práce a zařídila si účet. Rozdělila společné peníze tak, aby měla vlastní úspory. Chystala se snad odejít? Musel zachránit situaci dřív, než bude pozdě. Vybral všechny své úspory, vyměnil je za Euro a odjel do Mnichova.

Druhý den přivezl krásný Volkswagen Touareg. Byl to třílitr, 4x4, tři roky starý. S červenou metalízou, jakou neměl žádný široko daleko. „To je pro mě, Míšo?“ vzdychla Daniela užasle.

„Takový malý prezent,“ řekl nenuceně.  

Posadila se ihned za volant, jako kdyby sedět nikde jinde už nechtěla. Michal na chvíli znejistěl.

„Třešnička na dortu!“ řekl, „když s tím někdy pojedeš...“

Ukázal na volící páku. Nejdřív netušila, co to má být.  Bála se, že to bude ještě horší než šaltrpáka.

„To je automat, chápeš? Vždycky jsi ho chtěla. Stačí se naučit tyhle tři polohy: D jako dopředu, N jako nikam, R jako zpátky. Všechno to pojede samo. A tady to je taky super. Nikde žádná spojka, vidíš? Jen občas šlápneš na brzdu, aby se auto zastavilo.“

Vzpomněl si na všechny její potíže s řazením. Jako by byla pro ni řadící páka nástrojem ďábla. Svírala ji v dlani tak slabě, tak nejistě, tak roztržitě! Jak měla sešlápnout spojku a přitom myslet na to, jakou rychlost má právě zařadit? Ke všemu ve chvíli, kdy si o to motor naléhavě říkal? Copak motor vůbec něco říkal?

„Ty neslyšíš ty otáčky?“

Se čtvrtým rychlostním stupněm se dá těžko vyjet na Ovčárnu. Jeli tam spolu v létě na výlet. Auto jí chcíplo uprostřed kopce. Michal čekal, co udělá. Stála na brzdě a snažila se auto oživit.

„Zatáhni si ruční brzdu!“

„Ty jsi zas chytrej!“

Z nejistoty udělá člověk plno zmatků. Auto s sebou cukalo tak, až nakonec zahradilo oba jízdní pruhy. Začalo jít o život. Michal ztratil nervy. Vystoupil a vyhodil ji ven.

„Tohle jsi udělal naposled!“

Celý pobyt na Ovčárně na něj už nepromluvila. A to se chvilku před tím, než se pohádali, tak vášnivě pomilovali. Zastavili u lesa, sklopili sedačku, na které Michal seděl, a na chvíli se sblížili.  

„Nechceš si zas vyjet na výlet?!“

Muž a žena jsou zvláštní stvoření. Hledají způsob, jak být v souladu, ale dělají to každý úplně jinou metodou. Může to někdy vyjít? Žena vnímá svůj vnitřní hlas, zatímco muž hlas motoru. Navzájem si mohou rozumět jen těžko. A už vůbec ne se navzájem nahradit. Dnešní žena chce řídit: rodinu, auto, manžela nebo společnost. Chce šéfovat, ale vůbec netuší, co se skrývá pod kapotou. Proč by to taky měla vědět...

„Stačí, když mi zkontroluješ olej!“ řekla mu.

Nové auto si úplně přivlastnila. Jezdila s ním každé ráno do práce a odpoledne měla různé pojížďky. Za kamarádkami a tak. Na zadní okno si nalepila cedulku „POZOR ZAČÁTEČNÍK“. Na zpětné zrcátko si pověsila jakýsi maltézský křížek. „Jedu na servis,“ oznámila.

Michal začal o to víc pít. Pochopil, že ho už nepotřebuje. A když skončil na záchytce, odstěhovala se. Naložila kufry, malou Míšu a odjela. A on se nikdy už neprojel svým zánovním červeným Touaregem...

29. kapitola z knihy Otcovství