Ďábel se skrývá v detailu

Zorka si teprve až ve čtyřiceti uvědomila, že Bůh jí nadělil poštěváček. Dosud měla v životě tolik velkých starostí, že ta malá část jejího těla byla pro ni tak trochu podružná. Tak trochu tabu. Ne, že by o ní nevěděla a nezažívala díky ní úžasný orgasmus, když se milovala. Ale ještě nikdy si neuvědomila, že právě poštěváček je ten největší zdroj životního štěstí. 

Zastihli jsme ji právě v takové situaci. Je to možná netaktní, ale bez určitých netaktností člověk zakrňuje. A pokrytci zaplevelují svět. Zorka ležela na zádech ve své posteli a nohy měla rozevřené. Kolikrát o tom snila! O tom, že jí bude někdo působit takovou slast! Že nebude cítit nic jiného než jazyk cizího muže na poštěváčku! Až dosud znala jen manželskou všednost, ale teď konečně se cítila být středem vesmíru!

„Chci ochutnat tvé šťávy,“ řekl Michal.

Ano, jistě, pojem štěstí je přehnaný. Ale když o tom Zorka přemítala, nenašla vlastně nic, co by se takové slasti rovnalo. Prožila snad už úplně všechno. Měla za sebou náročné manželství, dva porody, úspěch v práci, ale právě proto už mohla srovnávat. Mateřství bylo naplňující, opravdu krásné, ale láska k dětem je převážně altruistická. Dělá člověka lepším, než je. Jenže skutečné štěstí je zcela sobecké.  

Potkávala se s Michalem roky. Vlastně se s ním míjela. Mezitím jí odrostly děti a ona se věnovala práci. Překonala několik nemocí, svých i dětí, její muž jí byl vždy oporou. Dokud si nenašel mladou slečnu. Ale to už spolu žili stejně jako sourozenci a ona to tak brala. Lidé se dožívají stále vyššího věku. Hrát si na jubilanty v soužití nepotřebovala. Dávat na odiv rekordy je stejně znakem vlastní nicotnosti.    

„Buď sama sebou,“ říkala si.

Trochu flirtovala, ale spíš nezávazně. Oblíbila si volnost, s jakou mohla po letech povinností žít. Všímala si znovu koketních pohledů. Chtěla se krásně oblékat, sama sobě se líbit. Několik mužů si pustila k tělu. Chodila s nimi na večeře a občas i do postele. Nikdy to nebylo takové, jak doufala. Asi čekala větší jiskru, vášeň a opojení. Muž by měl ženě vonět, jinak je spíš něco jako nákupní vozík.   

„Ztratila jste diář?“ zeptal se Michal.

Moc se jí líbil, choval se nevtíravě. Ten diář upustila schválně. Potkávali se spolu často, náhodou jí podržel dveře. Pracovali ve stejné budově a stávalo se, že jeli společně výtahem. Na první dojem jí voněl! Okamžitě si představila, jak by se ho dotýkala. Takové setkání přijde jednou za život! Nepřekvapilo ji, když ji pozval na kávu.

„Já kafe nepiju,“ usmála se. 

Nechala se pozvat na čaj a pak i na láhev vína. Usmíval se a ani moc nemluvil, ale o to víc jí naslouchal. Líbilo se jí to a vyhovovalo jí to. Žena potřebuje hlavně citlivého posluchače. Někoho, kdo ji vnímá. Kdo hned nenabízí logická řešení. Muže, který překoná svou strohou plochost. Až pak se může stát skvělým milencem.

A Michal se jejím milencem stal právě dnes. Pozvala ho domů, děti byli přes noc u manžela, který se odstěhoval. Právě se měnil její život. Teprve teď, když jí začal líbat poštěváček, se osvobodila. Oddala se vlastní touze. Rozevřela nohy, jak jen mohla. Překonala všechen svůj stud, zábrany a předsudky. Strach z dalšího zklamání. 

První dotek ji šokoval. Jako kdyby Michal stiskl tlačítko od výtahu, který ji unášel vzhůru. Tak sladká bolest! Tak bolavá sladkost! Ta vidina nebeského ráje! Chtěla už jen stoupat. Cítit tu prudkou slast! Jeho rty, jazyk, zuby tam, kde její tělo narůstalo. Zvláštně se vypínalo. Zvláštně unikalo. Chvělo se. Vláčnělo. Hořelo. Jeho dech vzrušoval její ohanbí. Už na nic nemyslela. V hlavě měla vášeň. Nádherné výhledy. Promítaly se jako patra do nebe. Ten výtah se zrychloval! Jeden obraz plynul za druhým. Úžasný kaleidoskop. Idylická krajina. Slunce. Hory. A bystřina. Divoce se zmítala. Vycházela vstříc jeho pohybům. Nesmělo to přestat. Ta cesta nesmí skončit. Cesta vzhůru. Do středu vesmíru. Na počátek světa. Svírala ho. Dusila stehny. Chtěla ho pozřít. Sežrat. Splynout s ním v jednu bytost. Být prvním stvořením. Velkým třeskem. Výbuchem. Vyvrcholila tak silně, že sama sebe nevnímala. Na chvíli měla pocit, že její duše umřela...

"Tys mě dostal do ráje,“ vzdychala.

Rozhodla se, že už nikoho jiného nechce, že nechce být bez něj. Že chce být s Michalem po celý zbytek života.

Bohužel netušila, že je to sám Ďábel.

Povídka z cyklu Lidská tragikomedie