Michalův život se skládal ze samých absurdních situací. „Skočíme na jedno?“ řekl mu Karlík, novinář, kterého kdysi zaučoval. Bylo půl čtvrté ráno a to jedno znamenalo další pito.
Michal už půl roku nepil, držel se nad vodou, ale bál se samoty. Karlík byl ještě mladík a měl chuť pařit. Potkal ho odpoledne v redakci a od té doby diskutovali o politice. Prošli několik hospod, najedli se, sedli si do nočního baru a sledovali cvrkot.
„Tak na jedno,“ pokýval Michal.
Ve svých pětačtyřiceti zapadl na diskotéku. Hučelo to tady jako v úlu, cizinci, hlavně studenti, Arabové, Afričani, Čechů jen pomálu. Nikomu tady nebylo víc než dvacet, snad kromě barmanky a dvou holek u baru. Ta první, blondýnka, vypadala nudně, u druhé viděl jen dlouhé nohy. Takové krásné nohy a zadek jsem už dlouho neviděl, blesklo mu hlavou. Posadil se vedle toho zázraku a objednal si presso.
„Ahoj,“ ozvalo se.
Nebyl to zázrak ale jeho anděl z léčebny! Ještě před půl rokem mu nosila bílou meltu k snídani. A k tomu hrst barevných prášků. Vždycky vlídná a laskavá jako ještě nikdo, snad kromě mámy, když byl malý. Bydlela na druhém konci Prahy a bylo naprosto šílené, že ji potkává právě tady. Na diskotéce, mezi dětmi pod dvacet, v tričku a krátké sukni.
„Co tady děláte?“ řekl Michal.
„A co vy?“ pokrčila rameny.
Bylo jasné, že by neměl chodit do nočních podniků. Ale odehrálo se toho mezitím tolik, že na recidivu nemyslel. Bar byl pro něj stejné místo jako třeba galerie, kam chodil na výstavy. Nakonec když šel na nějakou vernisáž, teklo tam víno víc proudem než v hospodě.
„Vyrazily jste si s kámoškou?“
Vypadala dost smutně a moc nemluvila. Nabídl jí Marlboro a zapálil jí ho, zatímco poslouchali, jak Karlík flirtuje. Blondýnka se nechala oblbovat. Jediný suchaři tady byli Michal a jeho anděl. Vzpomněl si, že v léčebně slavila čtyřicátiny, byla tehdy velmi veselá.
„Asi se budu rozvádět,“ řekla klidně.
Michal soustrastně pokýval. Věděl, jaké to je. Nemá smysl něco vysvětlovat, ani rozebírat, navíc toho mohl využít. Pokud je volná, může si s ní užít, s jejíma andělsky dlouhýma nohama. Už v léčebně po ní všichni toužili. Její zadeček mezi nimi levitoval jako přízrak baňaté whisky.
„Ošukáš ji?“ vyzvídal Karlík.
Kde byly ty časy, kdy měli mladí trochu úcty. Michal odvedl svého anděla na parket a začal s ním tancovat. Nebyla to hudba, ale rykot zvířeckých pudů. Samý syntetizátor a bicí automat. Tady se dají vyvrhnout emoce. Zašlapat, zadupat do země, udusat je až na prach. Několik mladých Arabek hlasitě pištělo, ale pak je přestal vnímat.
Držel svého anděla a cítil jeho křehkost. Ano, ve tváři měla už vrásky, tmavé kruhy pod očima. Ale její tělo bylo nádherné a hřejivé, když se k ní občas přitiskl. Občas mu sjely dlaně až na její sexy zadek. Měla dlouhé rozevláté vlasy, trochu jako křídla, při tanci jí vlály za hlavou. Nedívala se mu do očí, jako kdyby byla jinde.
„Líbí se ti tady?“ zařval.
Jen se v tom randálu usmála. Co na tom záleželo? Přišlo mu, že je to jen další šílenství v řadě. Neměl by sedět doma v bačkorách? Dívat se na televizi, při ruce ovladač a lahvové pivo. Prožívat krizi středního věku. Okřikovat děti, aby ho nerušily. Poslouchat manželku. Zajít na balkón, zapálil si cigaretu a plivat na dvorek. Nepřemýšlet. Hlavně ne o milostné vášni. O barevnosti. O světě, jehož hloubku nedohlédneš. Netušil, jak dlouho tancovali: měl pocit, že se mu právě změnil život. Jeho věčná šeď zmizela…
„Ty vole, jedeme!“ přerušila je blondýnka.
Dozvěděl se, že přijely autem. Blondýnka vypadala znuděně, Karlík ji asi přestal bavit, nebo to bylo naopak?
„Je hrozně blbá!“ přikývl Karlík.
Stáli u šaten, zatímco se holky oblékaly. Karlík se trochu motal, zatímco Michal byl až příliš střízlivý. Naprosto jasně mu docházelo, že potkal ženu, která změní jeho osud.
„Můžu ti dát číslo?“
Na chvíli zaváhala. Pak vylovila mobil s modrým krytem. Ten, který mu jednou půjčila v léčebně, aby si mohl zavolat. Michal jí nadiktoval své číslo a ona si ho uložila. Doufal, že ho nespletla.
A pak se skoro půl roku neozvala…
70. kapitola z knihy Otcovství
