Co bych neudělala kvůli interview?

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Být nezávislou umělkyní je velmi těžké. Jste křehkou dušičkou v krutém bezcitném světě. Nemáte peníze, žádnou oporu, chlapi se vás bojí, rodiče vás nechápou, kritici vás shazují. Jste přehlížená nebo dokonce zneuznaná, a to jen proto, že jste žena. Kdybych mohla, pomyslela si Margot, vyvolala bych ještě jednu světovou revoluci.

Když se vrátila z Kodaně, neměla odvahu jít za Havlem. Raději přespala u kluka, kterého potkala v Christiánii, a přijela s ním domů. Byl to hipster, studoval práva, synáček známého politika. Na studia kašlal, zato měl dost peněz na to, aby mohl kouřit trávu. Strávili spolu dvě noci, ale vůbec nic s ním neměla, chtěl jen chodit po barech a hledat spásu. "Tohle všechno," řekl jí, "je jen koloběh marnosti..."

"Tak hlavně, že ti ho vaši zaplatí," opáčila Margot.

Pak zašla za Ríšou, fotografem, kde naposled pracovala. Měl tam mladou modelku, takovou vyzáblou kozu. Když odešla, svěřila se mu, co všechno se jí přihodilo. Ríša řekl, aby se svlékla, a pak si ji prohlížel jako na trhu s dobytkem. Prohlásil, že se mu na focení nehodí. Je moc hubená, asi z těch drog, co brala, má špatnou pleť. "Na jednu noc tady můžeš zůstat," řekl jí, když plakala.

Strávila noc na gauči v ateliéru. Měla hlad, byla jí zima, Ríša zatopil jen u sebe v ložnici. Ale měl tam nějakého chlapa. Dělali děsné zvuky, jak si to užívali. Netušila, že i kluci tak vzdychají. Ráno jim vyjedla ledničku, měla velký hlad a pak se vydala do ulic.

Naštěstí potkala Ester, levicovou aktivistku. Seděla v jedné kavárně, kde se kdysi scházeli. Psala nějaký super nový článek. Ihned jí nabídla, že může napsat do časopisu Haluz. Třeba o svobodném státu v Kodani, kde strávila podnětnou stáž.

"Jenže já nemám kde bydlet," vzdychla Margot.

Venku bylo mínus deset a začalo sněžit. Ester jí zaplatila čaj a pak ji vzala do jedné vybydlené vily, kde žili squatteři. Vypadalo to tam líp, než by čekala. Ester ji představila a zaručila se za ni. Slovo dcery uznávaného disidenta mělo svou váhu.

"Jak bylo v Christiánii?" zeptal se kluk, co se tam o všechno staral, aniž by jim šéfoval.

"Super svobodně!" řekla.  

Kluk jí nabídl, že může spát s ním. Vypadalo to, že nemá jinou volbu. Byla hrozně zmrzlá a unavená.

Ráno zjistila, že postel, kde spala, je ta nejlepší ve vile. Vůdce, jak se mu vtipně říkalo, jí nabízel jointa. Potřebovala se umýt, ale tekla jen studená voda. Elektřinu jim odpojili minulý týden. Vodu si ohřívali pod kotlem dole v hale.

"Nejlíp, když půjdeš na hlavák," radil Vůdce, "za pár korun se tam aspoň trochu opláchneš."

Už si sama trochu smrděla. Zašla na záchodky, pak do bufetu na snídani a vyrazila za svým nakladatelem. Měla s sebou to, co napsala na umělecké stáži v Kodani. Psala to pod vlivem trávy, ale líbilo se jí to. Čišela z toho nezávislost, velká fantazie, bylo to o ženě, která hledá své místo na světě. Všichni ji podceňují, přehlížejí, vidí v ní jen kus masa dobrý tak akorát do postele.

Sama se v zimním Česku taky tak cítila. Měla pocit, jako kdyby přijela na nějaký Dálný východ. Lidé byli zastydlí v devadesátkách, kdy se mluvilo o svobodě, ale hlavně se kradlo. Pardon, privatizovalo. Peníze byly až na prvním místě i v knižním průmyslu. Komerce nemilosrdně převálcovala velké umění. Nadějné autorky, co měly co říct. Knihy byly už jen produkt, přiměřeně silný, hladký a plytký. Jako kdyby se vytratily múzy. A za to mohli muži, stále stejní machisté, na ministerstvu, ve velkoobchodu, v distribuci, velcí kapitalisté, co by si nechali pro korunu vrtat koleno.

"Já se na to podívám," řekl její nakladatel, "ale nějak jste zhubla, Margot, hrajete si na umělkyni?"

Co mu měla říct? Že má hlad a nemá kde spát? Před půl rokem jí říkal, jak je úžasná, ale teď se tvářil chladně.

"Vaše kniha se neprodává," vzdychl, "potřebujete medializaci, ale ta není zadarmo, víte, co tím myslím, že?"

Prohlížel si ji jako mlsný kocour. Měl plešku, šedivý plnovous a velmi tlustý zadek. Margot se rozhodla si domluvit interview. Zašla do televize, kde navštívila redaktora na ČT art. "Pozvu tě do pořadu," slíbil jí, "ale musíš mít novej román."

"Jenže ten mi nevydá," řekla, "když se s ním nevyspím..."

Redaktor Šimon jí navrhl, že když dá jemu, udělá s ní rozhovor o tom, jak píše nový román. A tak se s ním vyspala. "Tohle všechno jste fakt zažila?" řekl redaktor Šimon, když mu to všechno během živého vysílání bez obalu do kamery vylíčila.

"Jo, to všechno jsem zažila!" odpověděla Margot.

43. kapitola z románu Pseudochlap