Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
Poprvé, když Havel vydával knihu, ocitl se před mluvným baculatým nakladatelem s šedivou bradkou. Vypadal trochu excentricky, ale byl to zkušený muž a dokázal rozeznat talent. Aspoň tak to Havlovi v tu chvíli připadalo. Těšil se na svou první knihu jako malé děcko. Obdržel e-mail, aby se dostavil podepsat smlouvu, a on nemohl ani dospat. Kniha byla už vytištěná a připravená k vydání. „Dostanete pět procent z prodeje a k tomu dvacet autorských výtisků...“
Nakladatel s klidem zamlčel to, že snížil tantiémy ve smlouvě. Vůbec si nedělal starosti, že nemají smlouvu podepsanou. Byl si až příliš jistý tím, že začínající Havel bude rád za to, co má. Jako každý spisovatelský novic by Havel vydal jistě knihu i zadarmo, bez procent ze zisku, jen z čiré radosti z toho, že ji bude držet v ruce a hlavně, že ji uvidí za výlohou nejbližšího knikupectví.
„Nedělejte si iluze,“ řekl nakladatel, „doba je zlá, jestli se mi vrátí náklady, budu skákat do stropu...“
Havel měl fantazii a uměl si představit i to, že bude nakladatel skákat do stropu, ale nevěřil, že se kniha nebude prodávat. Taková prvotina tady už dlouho nebyla! Příběh, který musel být napsán. Velký román o ztracené generaci X. O dnešních mladých lidech. Strohé hemingwayovské věty kladené poctivě jedna za druhou. V románu bylo všechno, politika, láska, hledání svého místa na slunci.
„Píšete dobře,“ přikývl nakladatel, „ale pravda se neprodává. Dneska čtou pouze ženy. A ty chtějí emoce, je jedno o čem. Zkuste příště víc styl jako Irving...“
„Svět podle Garpa?“
Nakladatel si upravil bradku. Havel byl pro něj jen epizoda, vydával jednu knižní novinku za druhou. Byla to jeho dvěstěpadesátásedmá kniha v edici dobrodružství a romantika. Nato Havla vyprovodil ke dveřím s tím, ať co nejdřív něco napíše.
Havel si nesl těžký balíček s výtisky a byl nadšený. Ještě nikdy se necítil tak dobře jako právě teď. Bude to muset zavolat mamce. Navolil její číslo a sedl si na lavičku v parku.
„Ahoj mamko, tak je to doma...“
„Tys to vydal, to jsem moc hrdá! Moc se těším, až to všem ukážu! To bude mít babi radost!“
Havel rozechvěle rozbalil svůj balíček. Jako kdyby byl malý kluk, který rozbaluje vánoční dárek. Jenomže to nebyl dárek. Byla to knížka s jeho jménem na hřbetu. Žlutá křiklavá, děsná obálka. S fotografií autora, která se mu vůbec nepodobala. Rozšklebená cizí tvář, podivně zdeformovaná, jako tvář nějakého pseudochlapa...
Větší zklamání snad ještě nezažil. Seděl na lavičce, zatímco kolem něj procházeli lidé. Havel tušil, že tuhle ostudu nepřežije. Všichni ti lidé tady ho budou poznávat a ukazovat si na něj prstem, že vydává takový odporný brak. Nejradši by balík hodil do koše. Ale pak si řekl, že nemůže za cizí povrchnost. Nemůže za to, že zdání je pro svět víc než to, co skutečně obsahuje jeho kniha.
Zavřel se do své garsonky a začal psát. Když Irving tak Irving, říkal si dva roky, dokud to nedopsal. Věděl, že nachází svou ironii, svůj sarkasmus, kterým odhalí plytkost doby. Využil svých zkušeností a sepsal generační román o tom, jak je těžké začít od nuly, být sám sebou, když nemáte otce a vaše matka je feministka.
„Jo, bezva,“ odepsal mu nakladatel, „ale je to moc intelektuální. Já bych radši víc něco jako Viewegh...“
Havel vzteky rozbil svůj psací stroj. Zakládal si na tom, že bude psát jako staří mistři. Bušil do kláves šrajbmašiny. Jenže teď měl místo toho už jen plechové torzo. Ale Viewegha zvládne i na PC. Pořídil si starší počítač a začal psát čtivo pro ženy. Důležitou klávesou se stalo Delete. Když napsal něco důvtipného, okamžitě to smazal. Na to, ty vole, není nikdo zvědavý. Musíš být milý a humorný. Není nad to se přizpůsobit dnešní knižní poptávce.
„Jo, fajn, ale tohle moc nefrčí,“ odepsal mu nakladatel.
„A co teda frčí?“
Dozvěděl se, že severská detektivka. Měl by být pochmurný a udržovat čtenáře v napětí. Havel byl v napětí až k prasknutí. Začal psát knihu plnou depresí a krve z bestiálních vražd. Jeho detektiv byl ten nejdrsnější, jaký kdy po zeměkouli chodil.
„Člověče, nestíhám,“ napsal mu nakladatel, „nic mi už neposílejte!“
Jenže Havel byl zvyklý psát. Založil si blog na informačním serveru a začal sepisovat dva články denně. Vypadalo to, že bude mít úspěch, psal dlouhé parodie na politiky a různé celebrity, ale pak ho někdo v diskuzi obvinil, že je obyčejný grafoman…
5. kapitola z románu Pseudochlap
