Do restaurace vešli dva asi šestnáctiletí chlapci a šinuli si to rovnou k hracím automatům v rohu. Byli černovlasí a v teplákovkách. Mikiny s kapucami na jejich útlých ramenou až komicky plandaly. Barva jejich kůže jasně naznačovala, jak si uvědomil Zbyněk, že s nimi budou problémy.
Jeden z kluků se k němu otočil. „Hej, pane,“ řekl překvapivě srozumitelně, „nemůžete mi rozměnit love?“
„Ne, nemůžu.“
„Sebo,“ obrátil se kluk na druhého, „ty nemáš pětku?“
Druhý kluk zavrtěl hlavou a přišoural se k výčepu. U několika stolů tady seděli místní štamgasti. Všichni, když kluci vešli, zmlkli.
„Tady nic nevyhrajete,“ řekl Zbyněk, „jděte si támhle do herny.“
Ukázal oknem přes ulici. Byl tam takový non-stop bar s hernou. Scházela se tam všechna pouliční pakáž...
„A neprodáte mi Pepsi-colu?“
Zbyněk se na kluka ani nepodíval. Ten kluk páchl na sto honů. Cítil to, anebo si to aspoň myslel.
„Ty píčo, jako že mi nenaliješ?“ vykřikl kluk, „ty si píča!“
Když ti dva z hospody vypadli, hovor se zase rozproudil. Jeden ze štamgastů, autobusák Míra, řekl: „takhle se to s černejma musí!“
Zbyněk jen pokrčil rameny. Snažil se hledět si kšeftu a ničeho si moc nevšímat, měl dost starostí, aby vyšel. Na politiku kašlal. Neměl žádné předsudky, snad jen špatné zkušenosti. Když dal proti sobě prachy, které z nich mohl mít, nebo všechny ty trable, volik ztrátu kšeftu. Někdy míň je víc, říkal jeden jeho host, univerzitní profesor. Měl tady různé štamgasty. Nechtěl si je odradit, když sem bude pouštět takové raply. A že jich tady bylo až dost. Slyšel, že se nastěhovali do bývalých kasáren. Nějaký vekslák to tam koupil a pronajímal za velké nájmy pokoje. Byla to jejich poslední štace.
Někdo rozrazil dveře a dovnitř vtrhla čtveřice kluků. Ti dva malí smradi si vzali s sebou posilu.
Jejich doprovod byl dospělejší. Jeden měl pokérovaný krk až po uši. Druhý držel v ruce mačetu. Na sobě měli křiváky. Kovové cvoky se v umělém světle lokálu zlověstně zaleskly.
„Ty si děláš prdel, co?!“ řekl ten s mačetou.
Zbyněk se podíval na svůj mobil. Měl ho položený na pultu. Bůh ví, kde se zase policajti flákají.
„Nech ten mobil být, gádžo!“
Ten pokérovaný se natáhl a vzal mu mobil. Vypadal jako zfetovaný. „Tak nám nalij, ty debile!“
„Dejte mi můj mobil!“
„Hovno, ti seru, chci Tequilu!“
Vypadalo to, že ho ten s mačetou sekne. Ti malí kluci měli nože. Tady už šlo o život. Zbyněk sáhl pod pult. Nahmatal čézetu. Měl ji nabitou. Odjistil uzávěr. Zamířil ji na toho s mačetou. Vystřelil. Viděl ten škleb. Jako pavián. Jako nějaká kreatura. Mačeta spadla na podlahu. Ten zfetovaný začal mávat nožem, musel ho zastavit. Zasáhl ho do břicha. Dalšího střelil do zad. Spadl a plazil se ke dveřím. Čtvrtý utekl pryč.
Pak se už nikdo nehýbal.
Zbyňkovi upadla pistole. Cítil hrůzu. Měl vlhko v kalhotech. Po stehnech mu stékaly čůrky moči.
„Já se jen bránil!“ zašeptal, „že jo, chlapi?! Řekněte, chlapi, že jsem se jen bránil, že jo, chlapi?!“
Takové ticho v Čechách už dlouho nebylo.
