Ženy jsou obdivuhodná stvoření. Žádné pozemské zákony pro ně příliš neplatí. Ani ty morální. Když se rozhodnou projevit city, zvládnou si je ospravedlnit.
Dokáží být neobyčejně oddané třeba i vůči zločinci. Mají v sobě ty nejkrásnější vlastnosti, jako jsou soucitnost, obětavost nebo věrnost. Pokud se ovšem dopustí nevěry, tváří se jako neviňátka. Za jejich selhání může přece jejich nedokonalý manžel. „Je věčně v práci,“ vzdychla Monika.
Bylo to chvíli po tom, co se domilovali. Tomáš už dávno nezažil takovou erupci milostné vášně. Po pravdě ho to celkově vyčerpalo. Ležel na manželské posteli a sledoval Moniku, jak se češe. Seděla nahá u toaletky. Vypadala čerstvě jako právě vylíhlý motýl. Už svítalo a všechno bylo zase reálné. Její chování bylo zcela samozřejmé. Chovala se, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby mu ještě před chvíli necucala penis.
„Doufám,“ vykládala, „že aspoň včas přijede na chalupu. Dělám dneska tu akci pro dětský domov. Sezvala jsem všechny známý hlavouny. Je to tam v těch horách úplně zapomenutý. Děti nemají ani pořádný hřiště. Strašně mě to štve, nechápu, kam stát dává peníze. Luděk přijede rovnou z práce. Musím mu to ještě zavolat. Jo, chce tě poznat.“
„Cože?“ vydechl Tomáš.
„Jsi přece můj kolega, mluvila jsem o tobě. Není možný, abyste se nepoznali. Patříš ke mně. Uvidíš, že se ti u nás bude líbit. Můžeš zůstat přes noc. Máme pokoje pro hosty. Večer grilujeme. Luděk vlastnoručně naložil jehněčí. Možná dorazí i brácha s rodinou.“
„No, nevím.“
Tomáš si představil, jak tam bude se jejím mužem. Ta představa se mu kdovíjak nezamlouvala. O čem si budou povídat? O počasí? O daních? O jeho firmě na výrobu čidel? O Moničiných sexuálních libůstkách?
„Potřebuju tě, Tomčo. Víš, že jsem si s tebou jistější. Jsi můj trenér. Víš co tam bude za celebrity?“
Monika natáhla holou nohu a přejela mu prsty po přirození. Takové způsoby platí víceméně na všechny muže. Tomáš souhlasil. Měl celou sobotu volnou a ani to jehněčí neznělo tak špatně. Navíc ji měl rád. Možná se do ní zamiloval, ale nevěděl to jistě. Co víme jistě?! Celou cestu o tom přemýšlel. Krajina byla už podzimně zbarvená. Na horách budou oholené stromy. Byl to jeden z posledních outdoorových víkendů. Měli by si ho užít, řekla Monika. Při jízdě neustále telefonovala. Manželovi. Synovi. Řediteli dětského domova. Tomáš řídil a jen ji poslouchal. Byla tak obratná! Bravurní a vnímavá. Její hlasové intonace měly široký záběr. Manžel obdržel dávku ironie a citu. Hovor se synem byl velmi něžný. Tak asi nemluvila s nikým jiným. Proč ho vlastně chce, pomyslel si Tomáš, k čemu ho potřebuje? Posiluje si tím své ego? Opravdu si je s ním jistější? Má ho snad ráda? Může člověk milovat víc lidí? Milostně? Člověk asi ne, ale Monika určitě. U ní ho už nic nepřekvapuje. Její city se měnily vlastně neustále. Ale to bylo jen na povrchu. Uvnitř byla svoje a když řekla, že ho potřebuje, byla to pravda.
Zastavili před budovou dětského domova. Přivítal je ředitel, vyhublý kluk s retro brýlemi a ustaraným výrazem. Začali s Monikou probírat, jestli je všechno tak, jak se dohodli. Výzdoba na zahradě, hudební pódium v altánku, stoly pro hosty. Děti pobíhaly venku, seděly na lavičkách, štěbetaly. První hosté se scházeli pod opadaným dubem.
„Vy jste Tomáš?“ oslovil ho prošedivělý muž.
Právě přijel a rozhlížel se po zahradě. Tomáš přikývl a pak ukázal na budovu, kam Monika zmizela.
„Vaše žena je uvnitř.“
Luděk si ho zběžně změřil. Okamžitě nasadil mírně přezíravý výraz. „Asi má co dělat.“
Tomáš přikývl. Nedovedl si představit, že by to mohlo fungovat. Že spolu budou večer grilovat jehněčí. Ještě stále cítil Moniku. Trochu ho zamrazilo, že ji musí přenechat druhému. Možná i Luděk měl podobné pocity. Kdoví, co o nich dvou skutečně věděl.
„Tady jsi,“ zasmála se Monika.
Vypadalo to, že je ve svém živlu. Převlékla se do šatů. Jen kolem krku měla kašmírový šátek, aby jí nebyla zima. Slunce zářilo nad kopcem. Nad zahradou se vznášelo barevné listí. Scházeli se hosté, místní i prominenti. Několik muzikantů si připravovalo aparaturu. Skupinka dětí tancovala v altánku. Monika poletovala sem a tam jako horský vítr. Neustále se usmívala. „Miláčku, věnuj se Tomášovi,“ řekla manželovi.
Oba dva zírali, jak vrtí svým zadečkem. Luděk nalil červené víno. Jednu sklenku podal Tomášovi. „Je nádherná, co? Celá rozkvete, když jsme tady na horách. To bude tím místním klimatem.“
Tomáš si vzpomněl na všechno to, co spolu s Monikou v noci prováděli.
„Jo,“ přikývl, „to bude tím klimatem.“
Povídka z cyklu Lidská tragikomedie
