Chtěl bych všechny ženy světa

Představuju si, že popíjím úplně jiný drink než obvykle. Už jsem promarnil půlku života tím, že jsem sedal u baru a lil do sebe alkohol. Tolik zbytečných večerů, úplně k ničemu,

poslouchání, jak Kouč a štamgasti prázdně tlachají. O fotbale, o politice, o šéfech, kteří je berou na hůl. Ta hlučná samota mě zabíjela. Přitom jsem stál o něco docela jiného. O to, co mi bytostně scházelo. O to, co mi od narození chybělo a po čem jsem nejvíc toužil.

„Nalej mi jeden velkej estrogen!“ poručil jsem Koučovi.  

Bylo to tak snadné. Najednou to do sebe zapadalo. Stačilo si dát jednoho panáka a byl jste úplně jiný člověk.

„Dáš si hořkej single malt?“

„Jo, dvojitej.“

Když jste se napili, rozlilo se ve vás sladké teplo. Tohle prostě umí jen pořádný panák estrogenu. Čistý, nemíchaný, šedesátiprocentní. Kvalitní destilát z toho nejlepšího hormonu. Dovoz z Ria de Janeira. Tam jsou stále ještě údajně ty nejženštější ženy. 

„Co je to za značku?“ řekl jsem.   

„Brasileňo licor. Sedm let zrající v sudu z amazonský palmy. Mám tady taky jeden kubánskej...“

Nalil mi panáka a sám sobě taky. Začal se chovat víc jako člověk. Mluvil slušně a tvářil se zdvořile. Žádné sprosté fórky. Žádné urážky politiků. Nějaká mladá blond dívka si přisedla na bar.

„Co si dáte?“ zeptal se Kouč.  

Koketně se na něj usmála. „A co mi dáte?“

Vypadalo to na tradiční hru pohlaví. Holka sem přišla s partou, zjevně nezadaná, tudíž potížistka.

„Sladkej testosteron. Smíchanej s mangem?“

Byly doby, kdybych po ní s chutí vyjel. Působila jako kořist, oběť, kterou jste chtěli mít jen pro sebe. Ženská křehkost z ní přímo čišela. Typická samička, plná oblin, jemných intrik a touhy po náruči. Modré oči s dlouhými řasami, hladké růžové tváře, tričko s výstřihem. Cigareta manýristicky mezi prsty. Když se příblížíš, popálím tě!   

„A nemáte avokádo?“

Přímo cítíš tu její ženskost! Úplně jiný živočišný druh. Rudé rtíky, jaké muži nemají, pyšný nosík, oblá ňadra, měkké tělo, do kterého se chceš dostat, zcela přirozeně, jako kdybys hledal bezpečí. A ty nohy překřížené přes sebe. Je v nich pohlavní magie. Stačí z nich stáhnout džíny. Pohladit po bílé kůži na stehnech. Po zlatých chloupcích v podbříšku. Po kulatém zadečku. A pak se zabořit do jejího lůna.     

Proč je žena tak jiná? Tak dramatická? Její nepoznatelnost je svého druhu znevolňující. Ta pohlavní zeď nás drtí. Čím víc chceme toho druhého poznat, tím je vzdálenější. Slepý příkaz genů? Klam touhy, která nás mámí, abychom se množili? Ale proč toužíme i bez dětí? Proč nás bůh Zeus rozdělil na dvě tak různé půlky? Půlky jednoho živého tvora? Úplného, v podstatě dokonalého, člověka?

Ano, hledáme svou druhou půlku. Ale není to určitý jedinec. Je to prostě jen druhý princip. Chtěl bych všechny ženy světa. Ta zeď mezi námi je hladová. Kráčím po ní a miluju asiatky, mongolky, arabky, černošky, mulatky, nahé, hubené, vysoké, tlusté, malé, vyzývavé, poddajné, ošklivé, marnivé, naivní, přehlíživé, rozkošné, cudné, chlípné, svůdné, všechny jsou žádoucí, připravené k pohlavní rozkoši.

„Dáš si ještě Havana?“ zeptal se Kouč.

„Dám, a pro dámu jeden koktejl...“

Dívka se usmála a nic nenamítala. Kouč jí namíchal čistý testosteron se sladkým avokádem.

„To je vážně super!“ vydechla.

„Jo, pravej sibiřskej Bolšoj moloděc."  

Napil jsem se a přemýšlel o ruském testosteronu. Kde ho ti ruští mužici v sobě stále berou?

„Chcete k tomu brčko?“ usmál se Kouč.

Blondýnka mu poděkovala. Strčila si brčko do pusy a popíjela. Vypadalo to, že jí ten koktejl lahodí.

„Někde jsem četla, že Rusové vymírají. Je úžasné, že ze sebe vydávají stále takové skvosty. Je to velký kulturní národ. Dostojevskij, Puškin, Gogol, Čajkovskij, Alexandrovci, Boris Jelcin.“

„Chtěl bych být v Rio de Janeiru!“ vzdychl jsem.

Ozvalo se hlasité vyzvánění. „Ahoj, miláčku,“ zašeptal Kouč do mobilu, „já bez tebe taky nemůžu být, nikdy ti už nezahnu, chvilku počkej, půjdu vedle, abych tady nerušil svým telefonátem.“

Všechno bylo tak nějak lidštější... 

35. kapitola z knihy Otcovství