Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, které jedou podle šablon, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe, vyděračská story, kde jsou muži prasata a filmová hvězda je redukovaný kus masa, jako by neměla nic jiného, co by se dalo o jejím životě sdělit. Sice se stýkala s chytrými muži typu Arthur Miller nebo J.F. Kennedy, ale jako by byla jen opička na hraní, nějaké duchovní pnutí se jaksi vůbec nekoná.
To je právě ten největší propad, jaký tady ještě nebyl. Redukce lidí na "fýzis", pohlaví nebo rasu, je mechanizuje, dělá z nich neživotné šablony, do kterých se vkládají ideologické teze. Není ale v každém živém tvoru konflikt, nepopírá každý svět sám v sobě, není možné na každém - ať už sebeubožejším, ukázat všechno? Evidentně se dnes rojí úpadek umění po celém Západě, jako by pro nás nebylo záchrany. Když vidíme ty agitky, které filmaři tvoří, je jasné, že mají vymyté mozky a jedou na vlně fašistické indoktrinace.
Není to ten fašismus, co se schází na Václaváku, ten národní, jak to vidí levičáci z A2larmu. Je to echt fašismus, který třídí lidi podle biologie, aniž by v nich viděl člověka. Všechny ty teze o moci, která je špatná a kterou je třeba zrušit, zfanatizovaly média. Každá druhá novinářka mluví, jako by jí někdo nahrál smyčku v hlavě, mele stále dokola, že žena je stále děsně znásilňovaná. Je to evergreen doby, ale velmi zvrhlý, protože vidí moc jako něco, co je chucpe, co je třeba zničit, a s tím taky všechno, co připomíná chlapa.
Jenomže moc je všude kolem nás: a nemusí to být hned vůle k moci a la Nietzsche, která je za vším; je to spíš élan vital, co je živé, naplňuje se vždy na úkor jiného. Vize, které dnes vládnou, o rozrušení "struktur moci", jsou vize dekadentů. Chápu, že třeba Foucault, vykořeněný homosexuál v době, kdy vládlo plno předsudků, se bouřil proti vší moci společnosti. Jenže dnes je to pryč, každý je utlačovaný a každý utlačuje, respektive manipuluje. Celý život je o vymezování hranic a hranice nejsou nic jiného než ti druzí.
Nebo si někdo myslí, že rodina není o moci? A že je snad špatně, když dítě pozná jisté hranice, to je jistotu? Až do osmnácti je nutná autorita, pak ať si každý hledá sám sebe. Ale nikdy to nebude idylka, jak si myslí ti, co se bojí života. Život klade odpor; to je jeho princip, kdo to nepřijímá, ať si to rovnou hodí. A neprudí ostatní, kteří chtějí svobodu, která je pro něco a ne proti něčemu. Copak je status, síla vůle, autorita, chytrost něco, co se dá zrušit? Má se snad dnes každý učitel vykastrovat, než začne učit na zpovykané VŠ?
Chci tím říct, že jistá míra obtěžování je lidská, projev života, jelikož každý vztah plodí násilí a oběť. Ideálně v duševní rovině, kdy si síla ducha podmaní žáka. Ale těch vztahů je x, kdy jeden manipuluje mocí a druhý svou bezmocí. Děje se to v lásce, přátelství, doma, v týmu, kdekoliv, kde jsou dvě osoby. Tato filosofická rovina obnažuje to, že hon na fyzické násilníky přerostl v něco, co bychom měli odmítnout, co je likvidací jednoho genderu, kdy dnes mužství znamená být trvale pod kontrolou fašistických idiotek.
Trpí každá bytost, stále, buď jako autorita, anebo jako ten, kdo je manipulovaný. Navíc manipulace je dvojí, ta mocichtivá, a ta, co využívá bezmoci. Mám si stěžovat, když nějaká dívka využívá své krásy ke svým cílům? Nebylo jich na světě už miliardy, co využily toho, co žádný muž nemá? Není hra pohlaví koncetrovaný boj o moc? Chtělo by to víc číst Schopenhauera a míň Foucaulta. Pak by nedocházelo k záměně toho, kdy někdo silnější týrá druhého, a kdy naopak hraje hru pohlaví, kdy je moc naprosto relativní...
V boji o biologické znaky se vytratil člověk: to je to, co vytýkám dnešnímu umění nejvíc - filmy, které řeší ukřivděnost genderu, jsou popřením všeho, co je na člověku opravdu sexy.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
