Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
"Podívej se, jak vypadáš," řekla mi Marta, "jsi jako reklama na vápno! Takhle se mnou na dovolenou nemůžeš. Zabukovala jsem ty Maledivy. Letíme za dvacet dní, tak s tím koukej něco udělat. Choď aspoň do solárka, když se bojíš opalovat. Kdybys nevyhledával všude stín, mohls bejt už barevnej jako amazonskej indián!"
Byl červencový večer a já se potil doma u větráku. Letos uhodily značný vedra a opalovat se mi opravdu nechtělo. Představa, že se teď půjdu smažit do solárka, se mi příčila. V bytě bylo stále třicet nad nulou a já pil už svý druhý pivo z lednice. Za celý den v kanceláři jsem byl uvařený. Bolela mě záda a hučelo mi v hlavě.
"Tenhle větrák dělá randál," řekl jsem, "vůbec tě neslyším. Vážně chceš jet mezi mohamedány?!"
"Tyhle jsou umírněný, Karle, musíme poznat jinou kulturu. Abys věděl, kdo tě jednou vyvrátí..."
Dobírala si mě, protože věděla, že se těch barbarů bojím. Nechápu, proč vybírá takové exotické země. Jako bychom nemohli jet na Orlík. Je tam taky voda a stejné horko jako v Indickém oceánu. Navíc nehrozí, že se nám země potopí pod nohama. Docela chápu, že jsou lidé výbojní, když mají tak nízko nad mořem baráky. Jejich ostrov se potápí a my se tam letíme opalovat. Do země, kde vládne šaría, kde se ženy zahalují, aby si našinec nic neužil, a pivo můžete pít jen v hotelu.
"Tak já jdu do solária, miláčku."
Šel jsem do fitka s Mírou, s kolegou z práce. Je taky svobodný, žije sám a je zřejmě homosexuál. Většinou posilujeme a u toho povídáme. Ale Míra svolil, že půjde se mnou do solárka. Natáhnete se do roury, necháte to na sebe zářit a přemýšlíte, kam ten svět spěje.
"Co je to za divnou dobu," ozval se Míra ze své roury, "když všichni chtějí být barevný?"
"Já si vystačím s kancelářskou šedí..."
"Vona tě zlomila," zavzdychal Míra, "to jsou ty ženský!"
Zatímco jsme se pekli, uvažoval jsem, co vlastně chci? Nejradši jen tak odpočívám, doma v posteli, když tam není Marta. Upřímně být opálený mi zrovna super nepřipadá. Je to barva otrocké práce. Odjakživa dřeli opálení otroci na polích. Bílá barva byla barvou šlechty. Jenže dvacáté století všechno převrátilo. Najednou se i otroci smažili na plážích jako karbanátky v oleji.
"To je ta demokracie," řekl Míra, zatímco se smažil, "jseš bílej a musíš platit za svý předky."
"Ale můj děda nikoho neutlačoval!"
"Koho to dneska vůbec zajímá, hochu? Budeš platit, až z toho budeš mourovatej."
Tohle Marta, která pochází z venkova, nikdy nepochopí. Ona je s dnešní dobou zcela srozuměná. Jde jí ve všem na ruku, jak v práci tak i doma. Má svobodu, jakou žádná před ní neměla. Vydělává víc než já a proto je na koni. Dělá si, co chce, dokonce určuje, kam pojedeme na dovolenou. Líbí se jí opálení svalovci. Když jsem přišel ze solárka, úplně zjihla: "Hned vypadáš víc sexy..."
Vitamín D ve mně málem explodoval. Vrhl jsem se na ni, jako bych byl gorila z pralesa. Viditelně ji to překvapilo a trochu i zaskočilo. Strhal jsem z ní šaty a černé kalhotky. Začala vzrušeně vzdychat. Tohle se jí líbilo, jako každé samičce. Byla okamžitě připravená. Klouzal jsem v ní a vnímal její vzdychání, rozšířené zorničky i zrudlé tváře. Pak jsem se mohutně vzepjal a udělal se do ní. Ano, v tu chvíli jsem viděl před očima syna, malého bílého kluka. Potomka, co zachrání svět. Něco jako Einstein, Armstrong nebo Churchill. Prostě další skvělý heterosexuální muž. Hrdina upadající euroatlantické civilizace.
"Byl jsi úžasnej, Kájínku!"
"Viď."
"Škoda, že mám tu antikoncepci..."
A teď sedím v letadle směr Dubaj. Rozhlížím se po cestujících, je to tady samý zahalený Arab. Všichni se tváří jako by nic. Jsem připoutaný, ale ten start nevěstí nic dobrého. Letadlo příšerně hučí! Zaléhá mi v uších, i když cucám bonbón. Držím se opěradla a mám zavřené oči. Bojím se podívat dolů. Moje město i s kanceláří v centru mizí v dálce. Čechy jsou jako malá žlutozelená placka. Řítíme se do neznáma. Na atolský ostrov s korálovým útesem, šaríou, nealkoholickým pivem a hidžáby...
Co když to se mnou spadne? pomyslel jsem si.
24. kapitola z románu Pseudochlap
