Pokud atmosféru v západním světě po teroristických útocích ve Francii chceme skutečně považovat za počátek války civilizací, musíme si nejprve ujasnit, jakouže civilizací to vlastně jsme a jakou civilizací v budoucnu být chceme.
Jakkoli se nám ještě před nedávnem mohlo zdát, že žijeme v relativně „bezpečném“ světě, kde jsou všechny nejmocnější světové velmoci vázány mezinárodními dohodami či úmluvami, a nehrozí nám žádné akutní nebezpečí, v posledních dnech a týdnech se najednou z médií ozývají katastrofická vyhlášení jako: střet civilizací, bod zlomu, kamenování, strach, fašizace, deportace, vysídlení. A to všechno za situace, kdy se před dvěma lety ze svého dlouhého zimního spánku nenadále probrala studená válka.
Pokud atmosféru v západním světě po teroristických útocích ve Francii chceme skutečně považovat za počátek války civilizací, musíme si nejprve ujasnit, jakouže civilizací to vlastně jsme a jakou civilizací v budoucnu být chceme. Pokud si dovolíme označit se za civilizaci kultivovanější a vzdělanější, neměli bychom se v první řadě snížit k radikální generalizaci, že každý muslim je terorista - on totiž ani každý Němec není nacista, stejně jako každý Čech není komunista.
Evropa v současnosti sklízí plody přespříliš liberální sociální politiky, kdy nejprve pro ukojení svého přebujelého humanistického ega jako Matka Tereza bez rozdílu přijímá zástupy negramotných imigrantů a poskytuje jim azyl, a to vše bez toho, aby řešila, jaké bude uplatnění a integrace těchto lidí do struktur západního způsobu života. Celé rodiny se tak ocitají na pokraji bídy, ve Francii, Německu, Velké Británii vznikají arabské chudinské čtvrti, kde čile bují kriminalita. Zoufalí lidé konají zoufalé činy a právě tady je třeba hledat podhoubí radikálního islamismu, kterého se v těchto dnech obává celý svět. Člověka na dně je snadné získat pro terorismus, když nemá co ztratit. Vykonat hérostratovský čin ve jménu islámu mu umožní alespoň na jediný okamžik vystoupit ze stínu jeho bezvýchodné existence. Více než o válku náboženskou - islám i křesťanství vycházejí ze stejného základu - jde spíše o válku způsobenou eskalací sociálních rozdílů, pouze zaštiťovanou radikálním islamismem.
Jedna stará pravda říká, že pokud chcete pomoci člověku v tísni, největší chybou, jakou můžete udělat, je dát mu něco zadarmo. Pod rouškou pseudohumanity podáváme pomocnou ruku často i lidem, kteří nám do ní nejprve plivou, aby po nás jednou začali střílet z kulometu. A proto přijímejme přistěhovalce schopné a ochotné se integrovat do evropského systému demokracie, ovšem ne jako poskytovatelé ekonomického azylu, ale jako garanti rovného přístupu k lidem jakékoliv národnosti, etnika či vyznání. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat, kolik českých lidí parazituje na sociálním systému Velké Británie. „Přece nebudu doma dělat za patnáct, když tam mi dá sociálka pětadvacet,“ vysvětloval mi kdysi kamarád. Vždy, když majorita uměle „živí“ menšinu, vede to logicky k eskalaci nenávisti na obou stranách. Známe to všichni ze svého okolí, Brno má svůj Cejl, Ústí nad Labem svoji Matiční a Most zase svůj Chanov.
Bude to těžká zkouška pro právní a imigrační systémy evropských zemí, jak dokážou spravedlivě rozlišovat, komuže náleží možnost využívat jejich multikulturní prostředí, aniž by ustoupila ze svých demokratických principů a zároveň se dokázala uchránit před hrozbou náboženského fanatizmu. Přes rigidní a u některých zákonodárců až chorobné lpění na lidských právech kriminálníků a sociálních parazitů totiž jakoby občas zapomínáme hlídat si práva vlastní.
Ukrajinská krize nám v plné nahotě odhalila, jak je naše rádoby „vyspělá“ západní společnost pouze šedivým snadno manipulovatelným davem, který ve jménu své osobní pohodlnosti nedokáže (nebo nechce) rozeznat dobro od zla. Historie nám dokládá, jak kriticky blízko vedle sebe stojí současné útoky na islámské mešity a řinčení křišťálových skel židovských synagog v Německu konce 30. let minulého století. Pak už stačí málo, označit nepřítele a legitimizovat jeho pronásledování. Dobře si pamatujeme, jak to skončilo tenkrát - v rozžhavených pecích poblíž jednoho malebného jihopolského městečka.
Mějme se proto na pozoru před náboženským fanatismem, ale vyvarujme se zároveň postupující fašizaci západoevropské společnosti, ke které nevědomky sami přispíváme. Třeba když žehráme nad chronickou nevzdělaností a z toho plynoucí nezaměstnaností lidí romského etnika - ruku na srdce - má u nás třeba i vystudovaný člen jakékoliv etnické menšiny stejnou možnost uplatnění na trhu práce a začlenění se do společnosti jako běžný Čech? A tak se pak nedivme radikálním činům osob, které jsme naší ostrakizací zahnali až na existenční či existenciální dno. Zoufalí lidé totiž konají zoufalé činy.
