Ekonom rozhodnutí zastropovat ceny energií vyhodnotí z trojího pohledu. Ze sociálního, praktického a finančního. Jejich relevantnost nechám na čtenářích, jak myslí. Podstatné je, že z každého pohledu vychází dosti jiný výsledek.
Sociálně šlo zřejmě o nutnost. Berme za hotovou věc, že enormní růst nákladů na energie by již nebylo možné „ustát“ bez toho, že by nastaly skutečně obrovské společenské a tedy i politické dopady. Můžeme se hádat o to, zda jde o opatření v pravém smyslu slova populistické nebo ne. Když však vyhodnotíme sociální smír jako parametr mající i nesporný (a velmi, velmi důležitý) ekonomický aspekt, pak lze zastropování cen energií považovat za pokus o jeho udržení. Náklady zastropování jsou cenou vynaloženou na společensky klidnější situaci. Můžeme diskutovat, zda ta cena není příliš vysoká, avšak vždy tu bude otázka, zda by při nižší platbě mohlo být dosaženo kýženého výsledku.
Vládu je jistě možné kritizovat za "příliš levičácký" krok. Zvláště jednoduché to je, pokud kritik nenese žádný díl odpovědnosti za vývoj v zemi.
Z praktického hlediska je zastropování cen krok, který lze relativně snadno uskutečnit, prosadit (legislativně) a konečně také realizovat bez dalších zásadních nákladů a bez nutnosti nové administrativy. V tomto smyslu jde o krok efektivní. Faktem je, že je to ale krok zoufale plošný, který skutečně nerozeznává mezi tím, kdo pomoc potřebuje, a tím, kdo by se bez ní obešel. Nicméně pokračování snahy zaměřovat i nadále kroky cíleně na ohrožené skupiny by v dané situaci nutně vedlo k oddalování začátku pomoci (cílené postupy jsou náročné na přípravu) a k dalším nákladům (sice vydáte méně na pomoc jako takovou, ale část tohoto benefitu spotřebujete v nákladech distribuce).
Takže souhrnně: Z hlediska rychlosti zavedení a náročnosti přípravy naprosto jednoduché, z hlediska cílení zcela naopak. Je to kobercový nálet.
Jasně vidíme první rozpor v dosud rozvedených pohledech. Sociálně skutečně nutná opatření by měla být z principu věci cílená, což by umožnilo, aby šlo o opatření vůči konkrétním skupinám robustní. Praktická opatření ale nutně musí být ve skutečnosti plošná, protože cílení by přinášelo neřešitelné překážky v realizaci věci. Pro ilustraci: Zaslechla jsem nějaké návrhy založené na „dotaci určité spotřeby podle trvalého bydliště sociálně slabých“. Tak jen krátce: V této zemi naprosto nemá smysl diskutovat jakékoliv verze řešení čehokoliv přesně od chvíle, kdy v rámci návrhu zazní „trvalé bydliště“. Od té chvíle je zbytečné dál poslouchat, neboť jsme právě vstoupili do pralesa neřešitelných obtíží.
Čili: Správné by bylo mít cílená opatření, reálné je pouze plošné řešení.
Nejsložitější je však samozřejmě hodnocení ekonomické.
Jakékoliv stropování cen otevírá Pandořinu skřínku plnou nesmyslů. Již jsem zaslechla, že se v jakémsi rozhlasovém pořadu začalo reálně diskutovat zastropování cen potravin. To je přesně ten problém. Jednou zmáčknete knoflík „socialismus“ a hned se objeví nekonečné množství palců, které by rády mačkaly a mačkaly pořád dál.
S tím si bude muset společnost nějak poradit, protože jsme udělali krůček na cestu vedoucí v důsledku k obecné všeobjímající bídě. Je nutné dohlédnout, abychom neudělali další a je naprosto nezbytné udělat ihned, jak to jen půjde, velmi rychle čelem vzad.
Nelze nicméně neříct poznámku, že někteří lidé nyní hlasitě protestující proti socialistickému kroku vlády, ještě před pár dny či dokonce jen hodinami stejně hlasitě volali, že vláda musí konečně něco s cenami dělat a zakročit proti drahotě. Stejně tak ale nelze pominout, že jiní hned začali tvrdit, že je třeba strop nastavit mnohem níže.
To nás dostává k podstatnému a možná klíčovému ekonomickému aspektu věci. Toto zastropování je v důsledku nákladem rozpočtu a veřejných financí. Jistě bude možné přesunout ho částečně, avšak pouze dočasně jinam, ale na konci při finálním účtování vždycky padne na rozpočet. Ještě hlasitěji je nutné zdůraznit, že jakékoliv alespoň trochu myslitelné opatření má vždy tuto nepříjemnou vlastnost. Neexistuje řešení, které by ji nemělo. Což také znamená, že tento krok je odložením a přerozdělením problému. Není to řešení v pravém smyslu slova. To bude vyžadovat systémové kroky, na kterých v danou chvíli není shoda.
Zase jenom pro ilustraci na téma bumerang regulací. Mnoho lidí chválilo před měsíci maďarskou vládu kvůli zastropování ceny benzínu a nafty. Bylo to stavěno jako téměř geniální ekonomické rozhodnutí. Je potřebné vědět, že nebylo geniální a nebylo ekonomické. Inflace v Maďarsku je aktuálně 15,6 procenta a dynamicky roste. Inflace u nás je 17,2 procenta a vypadá to, že vrchol byl dosažen, dostali jsme se do fáze mírného meziročního poklesu. V mezidobí maďarský rozpočet mimořádně krvácel a celý petrochemický průmysl včetně distribuce utrpěl těžké rány. Regulace cen pohonných hmot v praxi padla. To jen pro příklad, že v ekonomice není nic zadarmo, všechno se na konci musí vyúčtovat a zaplatit.
Přesto, pokud zohledníme všechna tato hlediska, vláda stanovením cenových stropů elektřiny a plynu udělala, co prostě musela. Je třeba dále tlačit na kontinentální řešení, je třeba dále konat skutečně systémové změny a v rámci EU a opravdu rychle reformovat energetickou politiku. Vláda by také měla analyzovat veřejně dlouhodobé důvody krize a tyto důvody velmi systematicky komunikovat. Podat veřejnosti konkrétní zdůvodnění toho, co udělala a co naopak neudělala.
Přece jenom je nutné s občany mluvit. Ještě se to bude hodně hodit.
V dalších měsících napětí kolem cen opadne. Jenže to bude oddych jen zdánlivý. Už brzy přijde jiné. Už nemůžeme utíkat před prohlubováním schodku veřejných rozpočtů a před rostoucí cenou dluhu. Tomu se teď nikdo nevěnoval (logicky, nebyl čas), ale je to naprostá tragédie, střednědobé vládní dluhopisy se prodávají za pět a více procent. Potíže s cenami energií bylo možné rozmělnit a odložit. Dluhovou spirálu takto nevyřešíme. Té se bude nutné postavit.
