Zjevně nás čekají další měsíce nervózního očekávání, co vlastně udělají ceny energií od příštího roku. Politici vládní koalice a část ekonomů hovoří o jednotkách nebo maximálně o nízkých desítkách procent růstu ceny.
Opozice a jiní ekonomové mluví naopak o vyšších desítkách procent pro spotřebitele a o daleko výraznějším skoku u podnikové sféry.
Jelikož konečná podoba změn bude jasná až na konci listopadu, je to celé v tuto chvíli spíše vlna spekulací než reálných ekonomických propočtů. A skutečně se do té přetahované nechci zapojovat. Čili pouze poznámku: Rozhodne pokles ceny silové energie a ten bude (soudím) dostatečný na to, aby se konečná změna udržela v přiměřených mantinelech. Zároveň však je již nyní téměř jisté, že vláda bude muset najít způsob, jak ulevit podnikatelským subjektům v energeticky vypjatých odvětvích.
Opravdu podstatné mi připadá něco trochu jiného.
Co se vlastně systémově od ledna má stát?
První důležitá věc: Vracíme se k normálnímu nastavení. Platby a náklady budou strukturálně takové, jaké byly v předchozích letech, tedy před energetickou krizí. To je celkem podstatný fakt, protože poté bude při srovnání cen 2020 a 2024 možné říct, nakolik se krizi podařilo zvládnout a nakolik nikoliv. Potom teprve bude mít smysl posuzovat indexy a změny cenové hladiny. Samozřejmě je zde argument o emisních povolenkách jako nesystémovému prvku, který zkresluje a bude zkreslovat energetický trh. Nicméně i ti, kdo toto tvrzení hojně používají, zřejmě vědí, že to není tak úplně pravda. Povolenky jsou ocenění externalit, tedy škod, které určitá energetická produkce přináší. Zjednodušeně jde o platby za znečištění. Mimo jiné za poškozování zdraví obyvatel těžbou energetických surovin, jejich spalováním a přeměnou na energii. Můžeme se bavit o jejich cenách a strukturálním nastavení systému, ale fakt, že z hlediska skutečných nákladů pomáhají ocenit způsobené škody, je z pozic ekonomické teorie i z pohledu reality zcela v pořádku.
Druhá podstatná věc: Končí (konečně) plošná podpora cen energií. Veřejné rozpočty přestanou z této rány krvácet. To musí každý ekonomicky uvažující člověk označit za nutnou změnu, pokud se chceme vrátit k alespoň rámcově tržnímu prostředí. Tomu lze oponovat tvrzením, že díky dosavadní konstrukci nešly ve skutečnosti na podporu cen energií zdroje přímo z rozpočtu. Jenže popravdě samozřejmě šly. Jakkoliv se konstrukce jako by obešla bez přímého spojení s rozpočtem, v důsledku vždycky platí, že veškeré náklady státní moci v konečném důsledky vždy (i když mnoha různými způsoby a někdy velmi nepřímo) platí daňoví poplatníci. Neexistuje nic ve smyslu: „Má to zaplatit stát, nikoliv občané.“ To je opravdu velký nesmysl. Vždy a bez výjimky je to tak, že i ten poslední haléř státu je penízem, který musí stát nějakým způsobem získat od občanů.
Jak ukazuje graf, ceny silové elektřiny klesly na úroveň roku 2021. Není v podstatě žádný ekonomický důvod, proč by se na stejné nastavení nemělo vrátit i všechno ostatní. A pak je třeba, aby trh vytvářel tlak na producenty směrem k ustálení cen odpovídajícímu těmto cenám.
Třetí podstatný fakt: Ustálení postkrizové cenové hladiny napomůže v dlouhodobějším horizontu racionalitě chování podniků a přijímání správných rozhodnutí. V časech silné inherence státu do výsledků cenotvorby a v období velmi silné volatility trhů nebylo možné očekávat, že celé prostředí bude jednat racionálně. K tomu jsou totiž potřebné informace. A trhy nebyly schopny tyto informace podnikatelským subjektům zprostředkovat, protože měnící se vstupy vlády do dějů znemožnily racionální tvorbu takových informací. Když budeme pokračovat ve zkreslování informací, možná to chvíli bude "méně bolet", ale odložíme pouze návrat do normálních kolejí racionálního fungování trhu. Bude to stát obrovské miliardy, někomu to možná trochu pomůže, aůe celkově to bude velmi drahé. Na řešení jednotlivých případů máme sociální systém a možnosti podporu některých jednotlivých podnikatelských odvětví.
Má to i "občanský" rozměr. Kdyby byly faktické a doslovně pravdivé všechny informace z veřejného prostoru v posledních dvou letech, které se týkaly cen energií, tak v současnosti by musely být tyto ceny skutečně Xkrát vyšší než v roce 2019. A jakkoliv růst byl značný, tak zdaleka nikoliv takový. Je to běžný stav, že se informuje v první linii o extrémech a až poté někde v pozadí o tom, co je obvyklé. Jenže to informaci samozřejmě zkresluje. Indukce je nenahraditelný logický postup, ale usuzovat z detailu na celek bývá ošidné.
Naprosto rozumím tomu, že návrat k bývalému nastavení trhů bude pro mnoho podniků a spotřebitelů nepříjemným šokem. Ale je nutné ho podstoupit. Žádná jiná cesta není možná. To platí přinejmenším v případě, že cílem politiky je vytváření stabilního a předvídatelného prostředí.
