Nechci se v politických sporech stavět na jednu, druhou či kterou stranu, ale z ekonomického hlediska platí, že pokud budou všechny příjmy v naší současné situaci valorizovány o inflaci, nebo pokud bude o inflaci valorizována...
...většina příjmů, tak se růst cen nezastaví.
Nikdy.
Tak to je a platí to stejně, jako že 1+1=2.
Pokud někomu bořím hračky, je mi líto. Ale zemskou přitažlivost také nezruší něčí přání, že by chtěl být orlem.
Existuje samozřejmě situace, kdy předbíhání mezd před cenami není problém. Kdy naopak rychlý růst příjmů znamená nedluhové zvyšování životní úrovně, zdravé povzbuzení poptávky a další růstový stimul. Ale v takové situaci skutečně ani zdaleka nejsme. Musela by opravdu rychle růst produktivita práce a také celková produkce zboží a služeb, tedy hrubý domácí produkt. Pak by mohly růst mzdy klidně i výrazně rychleji než ceny bez toho, že by to inflaci dále povzbuzovalo.
Jak říkám, v takové situaci nejsme ani náhodou.
Vzájemné vztahy mezi příjmy, produktivitou práce, nabídkou a cenovou hladinou platí vždycky. V normálních dobách ale nějaké to procento tam nebo sem nehraje tak velkou roli. Vyniklou nerovnováhu vyrovnají tržní síly. Navíc se v ekonomice pohybujeme ve skutečně velkých číslech a tím je systém poněkud stabilizován již z principu své robustnosti. V dobách krizových, kdy jsou systémy obecně křehké a trhy narušené, však mohou i relativně malé disproporce vést k velkým strukturálním nerovnováhám.
Takže když dnes poslouchám různé odborářské předáky, jak vysvětlují požadavky na „dorovnání inflace“, lidsky je nesporně chápu a klidně uznávám, že mají pravdu, když mluví o tom, že si mnoho profesí růst mezd zaslouží. Jenže to je jako s tím přáním být orlem a s přitažlivostí zemskou.
V diskusích kolem požadovaných procent růstu mezd zaznívá nicméně několik dalších dosti zmatených a někdy až absurdních argumentů. Vůbec nebude na škodu alespoň dva zmínit.
První je využíván proti odborům státních zaměstnanců. Platy se veřejném sektoru byly loni o poznání vyšší než v celku ekonomiky (41 380 korun versus 37 839 korun). To není fér argument, jakkoliv „férově“ může vypadat. Potíž je v tom, že mezi vládními a obecně veřejnými zaměstnanci je velmi vysoké procento těch, kteří mají vysokoškolské vzdělání. V podstatě celé školství, zdravotnictví a nemalá část úřednictva musí splňovat kvalifikační předpoklady a velmi obvykle k nim patří minimálně bakalářský titul. Vyšší kvalifikace obvykle znamená vyšší příjem. Férovější by proto bylo porovnávat platy ve veřejné sféře s platy vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců soukromých firem. A tam bychom tak výraznou disproporci nenašli.
Druhý divný argument naopak využívají odbory. Podle něj jsou výše uvedené příjmy za rok 2021 ovlivněny mimořádnými odměnami za kovidové období. Tím má být rozdíl mezi úrovní mezd ve veřejném a soukromém sektoru vysvětlen a legitimizován. Zase platí: Jaksi obecně lidsky mohou mít odboráři pravdu a loňský růst mezd může být mimořádný, finančně ekonomicky to však naprosto není podstatné. Z tohoto praktického hlediska platí, že vznikl rozdíl mezi průměrným měsíčním zaměstnaneckým příjmem ve veřejném a v soukromém sektoru zhruba 3500 korun. A jestli to bylo oprávněně nebo ne, zda to vzniklo díky mimořádným odměnám nebo ne, to všechno jsou okolnosti jen málo důležité.
Jak jsem již zmínila: Skutečně nechci nějak zasahovat do politických bitev, které se kolem růstu mezd odehrávají. Avšak v naší situaci rozpačitého růstu produkce a ještě rozpačitějšího růstu produktivity práce nemohou mzdy závod s inflací vyhrát.
Jakmile se dostanou příjmy do čela, ukáže se, že jsou s cenovou hladinou propojeny jakousi silnou gumou (viz slovníkové heslo kvantitativní teorie peněz). Ta se napne a katapultuje inflací prudce vpřed.
Bitva za takový růst mezd, který "dorovná inflaci", je prostě a jednoduše krajností, bitvou o nemožné, je to ultimátní spor. Ale možná není třeba plýtvat tak vznešeně znějícími výrazy. Je to prostě něco podobného, jako když se pes snaží rafnout po vlastním ocase. Nebo když se chrti při závodech ženou za návnadou.
