Všichni jsme zděšeni válkou na Ukrajině, její obludností a lidskými důsledky. A také dopady na ekonomiku. Přesto se musím vrátit i k tomu, co předcházelo, ke kovidové pandemii. Především k tomu, jak pomalu jsme se z ní léčili.
Výzkumníci z České spořitelny nedávno vydali zprávu, podle které bylo a je s růstovou dynamikou domácí ekonomiky v době odeznívající koronavirové krize něco v nepořádku. Rosteme totiž o dost pomaleji, než bychom měli.
K podobným (zatím velmi předběžným) závěrům dospěl i tým Katedry aplikované ekonomie a ekonomiky Ekonomické fakulty Jihočeské university v Českých Budějovicích. Naše závěry budou publikovány až v dalších měsících, komplexní zprávu o krizi 2020-2021 dokončíme nejdříve za rok a půl. Navíc bude nutné analyzovat a odclonit dopady války na Ukrajině a embarga proti ruské a bělosruské ekonomice. Ale co je varují a už nyní vidíme naprosto zřetelně: V tomto dílčím segmentu problematiky se projevují dopady nerovnováh z období před krizí.
Jinak řečeno: Propad ekonomiky nám na hlavu nespadl jenom a pouze vinou koronaviru a protiepidemických opatření. Tento mimořádný externí vliv zamaskoval skutečnost, že zhruba ve stejném období by se české hospodářství dostalo do problémů v každém případě. Tedy i tehdy, pokud by vůbec žádný virus neřádil.
To jsou samozřejmě silná slova, která vyžadují také nějaké ty důkazy.
Tabulka pochází ze studie, kterou náš tým z Jihočeské university v blízké době zveřejní v odborném tisku. Čím, ale ukazuje na problémy české ekonomiky v období před koronavirovou krizí?
Je toho více, ale zvláštní pozornost si zaslouží ukazatel ICOR v posledním řádku. Není zde prostor pro jeho detailnější vysvětlování, nicméně je to metoda měření efektivity uskutečněných investic v jejich dopadu na tvorbu hrubého domácího produktu. Čím je číslo bližší nule, tím efektivnější investice je. Doslovně lze při nemalém (ale přijatelném) zjednodušení říct, že třeba u hodnoty 4,2 byly vynaloženy více než čtyři koruny k tomu, aby se HDP zvýšil o jednu korunu (záporná hodnota však není znakem mimořádné efektivity, ale toho, že přes uskutečněné investice došlo k poklesu HDP).
ICOR je (popravdě) ukazatel problematický, lidově bychom řekli „poněkud humpolácký“, je třeba ho číst v mezinárodních souvislostech a v časové řadě. Problém u nás historicky byl a stále je, že prostředky vložené do investic mají nízkou návratnost, protože produkují relativně málo nové přidané hodnoty. Je třeba věc srovnat se zahraničím. Určitou „bídu“ české ekonomiky ukáže skutečnost, že v řadě zemí je ICOR blízký hodnotě 1 nebo dokonce nižší.
Přitom podíl investic na tvorbě HDP je u nás naopak vysoký (pátý řádek tabulky). Jinými slovy: Investujeme hodně, ale s malým dopadem na HDP. To je dáno poměrně významným podílem infrastrukturálních investic a především pak strukturou hospodářství s vysokým podílem průmyslu. Vliv má i umístění domácích producentů v dodavatelských vztazích. Jako předfinální dodavatelé nesou české podniky značná rizika (firmy jsou zranitelné změnami v globálních vztazích), zároveň ale z celkové přidané hodnoty finálního produktu čerpají pouze malý díl.
Velmi varující je, že jak vidíme v tabulce, tak za poslední roky se ukazatel ICOR v podstatě příliš nezměnil. I proto je hodnota za rok 2020 tak mimořádně špatná.
Tato zjištění nejsou žádná revoluce v pohledu na strukturální problémy české ekonomiky. Jiným způsobem potvrzují podezření z dřívějška. A opravňují k tvrzení, že již před příchodem viru směřovalo naše hospodářství k problémům. Nebyli jsme připraveni na řadu změn, které se již odehrávaly. A proto je zotavování české ekonomiky po koronaviru také o poznání složitější, než v řadě jiných zemí.
Samozřejmě by bylo pro výše načrtnuté tvrzení o předkovidovém směřování české ekonomiky do potíží nutné sebrat větší množství důkazního materiálu, než vývoj dvou ukazatelů. Ale strukturální problém berme za prokázaný. O něm totiž čísla hovoří skutečně jednoznačně.
Otázka zní, zda se s tím dá v rámci rozhodovacích procesů reálně něco dělat.
V krátkodobém horizontu typu rok či dva nikoliv. Struktura národního hospodářství je složitý mechanismus, který má charakteristiku tankeru – na „povely“ jako otočení kormidla a úpravu rychlosti reaguje mírně řečeno zvolna.
V dlouhodobém horizontu jsou vyhlídky trochu lepší. Jenže změny nejsou zadarmo. Znamenalo by to změnu odpisové politiky. Tedy zrychlení odpisů především těch investic, které jsou spojeny s poskytováním moderních služeb (datových, informačních), s výpočetní technikou obecně, s robotizací a automatizací a tak dále. To stejné platí o odpisování investic do vědy a výzkumu, ve kterém je třeba zavést robustnější systém. Jenže zrychlení odpisů znamená snížení daňové povinnosti těch, kteří investují, tedy také nižší příjmy z korporátní daně.
Nic lepšího však na stole není. Snižování daňové sazby jako takové není samo o sobě řešení, může se bez dalších změn a vyvážení s odpisovou politikou snadno přelít do zesílení odlivu kapitálu. Snižování ceny práce (jakkoliv ta je v našich podmínkách značná) je dokonce ve vztahu ke struktuře kontraproduktivní. Vymýšlení nových daňových „hi-tech“ výjimek a dotačních programů se historicky ukázalo jako málo efektivní (to raději vytvořme lepší podporu rizikovému kapitálu a podporu start-up projektů).
Samozřejmě je teď zrovna dost špatná doba. Asi nás čeká tlak na zvýšení výdajů na obranu, veřejné finance nejsou v dobré kondici a tak dále. Ale když nevytvoříme prostor pro strukturální změny, tak si o nějakém dohánění životní úrovně nejvyspělejších zemí můžeme nechat jenom zdát.
Dostaneme se do bludného kruhu, ve kterém „to nebude špatné“, ale proti nejlepším „to bude bída“. A my si tu bídu v dobrých letech ještě pochválíme jako úspěch.
