Zíráte na komoditní burzy? Mnozí ano. A co teprve, když to, co zažívají, není investiční bublina? Co když je to, co se děje s mědí, hliníkem, kobaltem, stříbrem, kukuřicí, sójou, vepřovým (a tak dále, a tak dále), nová realita?
Co když je to prostě nalezení nových „férových“ cen?
Ano, vskutku. Těžko se tomu věří. Když je ropa jednou za dvacet dolarů za barel, jindy za padesát nebo šedesát (a v paměti máme i nějakých 100 a více dolarů), jak potom hovořit o férové ceně? Tedy o ceně odpovídající skutečné poptávce a nabídce. Z principu se zdá, že ceny jsou více hříčkou trhů a největších účastníků obchodů, jejich okamžité nálady a úvahy, co půjde nahoru a co ne. Jenže na druhou stranu by alespoň v nějaké delší perspektivě přece jen měly trhy odrážet skutečnost. Protože bez poptávky koncového kupce, který do komodity vloží přidanou hodnotu a přepracuje ji na další zboží, které se ziskem prodá, se žádná cena nemůže dlouhodobě udržet.
Při pohledu na vývoj cen komodit za poslední dva nebo tři měsíce se skutečně zdá, že jde o dílo spekulantů. Ale pohlédneme-li na dlouhodobý trend, pak nelze přehlédnout, že přes všechny výkyvy a občasné skoky dané náladou, úrodou nebo neúrodou, hospodářským cyklem a množství dalších vlivů je tady nesporný trend k soustavnému permanentnímu růstu cen komodit.
Ono neustálé "hopsání" nahoru a dolů vlastně jen zakrývá, že dlouhodobý a od inflace očištěný trend je "soustavné zdražování" surovin.
Jistě, řada věcí k tomuto trendu přispívá. Třeba tištění peněz centrálními bankami, když ale tyto nové peníze jen těžko nacházejí zhodnocení (při extrémně nízkých sazbách). Uložení do komodit (a do cenných papírů na burzách) pak má nespornou logiku a je protiinflačním opatřením (inflaci každý cítí hned za prvním rohem). Všichni také očekávají silně růstový rok (což po loňském propadu samozřejmě není divné). Stát za státem ohlašují nové investice do elektromobility, do nových energetických technologií, roste poptávka v počítačovém a komunikačním průmyslu. Tohle všechno hraje svoji roli, protože to všechno úzce souvisí s komoditami.
Ale ten hlavní a skutečně dlouhodobý trend je možná nenápadný, nicméně drtivý. Po řadě komodit roste poptávka tak, jak se náš svět pomalu, leč jistě mění. A kdybychom vzali všechny komodity jako jeden balík a nazvali ho „prvotní suroviny“ (v tomto smyslu slova jsou prvotními surovinami třeba i ta pšenice nebo sója), pak v dlouhodobých průměrech uvádějí různé studie roční růst cen o jedno až dvě procenta nad úrovní inflace koše měn, za které se obchoduje. A růst poptávky jen o trochu pomalejší, než je růst světového HDP.
Samozřejmě se čas od času nějaká komodita vydá „proti směru jízdy“ – třeba ropa už má asi svoje nejlepší doby za sebou a čekají ji desetiletí postupného sestupu z pozice klíčové energetické suroviny do podstatně méně prestižního postavení důležité chemické suroviny. Ale to jsou z hlediska dlouhodobého vývoje jen drobné odchylky.
Soustavný růst ceny těchto „prvotních surovin“ povede ke změně, na kterou lze vsadit s klidným svědomím jmění. Projeví se v podstatně horečnatější snaze (než dosud) zaměřit se na využití surovin „druhotných“. Jednoduše řečeno – čím dražší bude nikl nebo měď z vytěžené rudy, tím spíše se vyplatí najít v odpadu každý kousek mědi nebo niklu a vrátit ho do výroby. Je to daný a jasný ekonomický zákon, je to naprosto tržní a nezpochybnitelné.
Dovolím si tvrdit, že jsme tomuto stavu daleko blíže než kdy dříve. Během několika málo desítek let (a možná i jen jednotlivých let) nebudou investice do recyklačních linek státem složitě podporovaným „netržním“ opatřením zatěžujícím cenu zboží zvláštními příplatky nebo daněmi, ale oborem, který se bude živit sám a který bude mimořádně prosperovat. Lineární výrobní řetězce, u kterých většina použitých materiálů končí ve finále degradací suroviny nebo dokonce na skládce, budou ve značné míře nahrazeny cirkulárními řetězci vedoucími zpět do obdobné či dokonce stejné nové výroby. Řada postupů při produkci bude uzpůsobena tomu, aby se suroviny mohly „točit“.
Současné cenové vzepjetí komodit se za tu dobu jistě ještě mnohokrát zlomí do větších či menších pádů, trhy zažijí také nesčíslné množství větších či menších vzestupů. Ale trend, trend je jasný. Jakkoliv to může někdo zesměšňovat či zpochybňovat, budoucí ekonomika bude cirkulární v té nejvyšší míře, jaké budeme vzhledem k technologickému pokroku vůbec schopni.
Budoucí ekonomika bude (přinejmenším jednou nohou) stát na tom, čemu dneska říkáme odpad. A čím rychleji poroste cena vytěžených surovin, tím rychleji k tomu dojde.
