Ta teze patří v českém prostředí k oblíbeným mantrám. Vzhledem k demografickému vývoji potřebuje ekonomika nutně výraznou migraci, aby bylo i nadále k dispozici dostatečné množství pracovních sil. Bez toho nastane kolaps.
Svaz průmyslu a dopravy to má spočítané dokonce vcelku přesně. Během dvaceti let bude na pracovním trhu chybět asi 700 000 lidí.
Je zvláštní, že tato teze je přijímána s naprostou samozřejmostí a bez většího váhání.
Jedno musím hned na začátek zdůraznit. Naprosto ten problém v jeho okamžité a aktuální podobě nesnižuji. Skutečně platí, že řada investorů se od naší země odvrací s tím, že sehnat zde potřebně kvalifikované lidi je ještě obtížnější, než sehnat stavební povolení v památkově chráněné zóně. To je fakt. Stejně tak je fakt, že aktuální nedostatek pracovních sil je reálná brzda růstu. Ekonomika by při lepší personální situaci již letos rostla, místo toho v nejlepším stagnuje. A co by se dělo bez toho, že dorazilo sto tisíc pracovníků z Ukrajiny, to si lze jen těžko představit. Nic z toho nerozporuji.
Přesto: Netvařme se, že kdybychom dokázali vytvořit systém pro získání stovek tisíc dalších lidí v zahraničí, tak bychom náš problém vyřešili. Ve skutečnosti to tak totiž není.
Český problém je nízká efektivita jak soukromého sektoru, tak především vládního a celkově veřejného sektoru. A samozřejmě strukturální nerovnováha ekonomiky.
To si žádá určité vysvětlení. Hned první příklad můžeme vzít jako naprosto dokonale ilustrující celou situaci země. Jakkoliv se týká konkrétně školství.
Máme vlastně relativně obrovské množství učitelů. V roce 2022 to bylo úctyhodných 194 125 pedagogických pracovníků. A k nim neméně mocná armáda 77 053 pracovníků nepedagogických. Mohla bych teď vychrlit procentní růsty za poslední roky, ale to bychom se zahltili čísly. Shrnu to: Zvýšení bylo skutečně značné. A stejně platí, že „nejsou lidi“. Zároveň totiž máme skoro nejvíc žáků na učitele a třídu v rámci OECD. Jak je to možné? Nu snadno. Podle statistik OECD tráví český učitel „neučením“, tedy ostatními činnostmi vedle pedagogiky, vskutku mimořádných 66 procent své pracovní doby. Průměr OECD je 56 procent. Čili o deset procentních bodů méně. To je za měsíc asi 16 „učitelohodin“. Kdybychom je měli, tak by poměr žáků na učitele a třídu mohl vypadat jinak.
To celé má samozřejmě řadu různých důvodů, mnohé jsou specifické pro školství, ale některé naopak velmi obecné a platí pro celou zemi, veřejný sektor pak zvláště (ale vůbec ne pouze). A mezi nimi kraluje zoufalá NEúroveň digitalizace a naopak výrazná NADúroveň byrokratizace. Což spolu souvisí. A to jak v sektoru veřejném, tak v sektoru soukromém.
Udělala jsem si anketu mezi známými, kteří se zabývají praktickou ekonomikou výrobních firem, služeb a veřejného sektoru. Otázka byla přímočará, odpovědi složitější: Kolik pracovních sil by bylo možné ušetřit při důsledné organizaci a masivní digitalizaci i zrušení duplicit agend? Odpovědi byly v rozpětí pět až dvacet procent podle odvětví a sektoru. Takže dejme tomu deset.
Teď to hodně zjednoduším, nicméně v této zemi je něco přes pět milionů lidí zapojených do pracovních procesů. Deset procent je půl milionu. Já tím naprosto nechci říct, že půl milionu lidí dělá zbytečné věci – tak to samozřejmě není. Ale platí, že někde pracovníci vykonávají pět procent činnosti, která by nemusela být, jinde dvacet procent.
Můj závěr z toho, a nepopírám, že to je závěr k diskusi: Pokud nezvládneme tento strukturální problém, tak nám dovozy pracovníků ze zahraničí příliš nepomohou. Naprosto souhlasím s podnikateli, že nyní, v tuto konkrétní chvíli, se bez nich neobejdeme a potřebujeme je naprosto nutně. Ale nedojde-li ke změně v přístupu k efektivitě, pak dlouhodobě bude platit, že dovoz lidí nikdy nenaplní potřebu postů. Protože, jak dobře víme, když nedostanou mantinely, tak potřeby rostou nekonečně.
