Odbory – odtrženi od reality, nebo utrženi ze řetězu?

V roce 2010, v době nástupu Nečasova kabinetu, hovořil prezident Václav Klaus o „odborech, které nechtějí nikoho naštvat“.

A v souvislosti s protesty odborářů, vzkázal jejich tehdejšímu předákovi Jaroslavu Zavadilovi, který šel po jedné z demonstrací na pivo s ministrem financí Kalouskem a dnes hájí v Poslanecké sněmovně barvy ČSSD, že „křikem na náměstí (rozuměj, Václavském) svět nežije.“

Docela by mě zajímalo, jak by pan prezident, premiér, předseda PS a profesor ekonomie Václav Klaus hodnotil chování odborů dnes? Společnost a v podstatě celá ekonomika České republiky totiž aktuálně čelí mimořádně silnému tlaku odborů. Termín „utržení ze řetězu“ se mi v této souvislosti vůbec nejeví jako přehnaný. V jejich čele stojí ostřílený Josef Středula, který získal odborářské ostruhy v letech 2005 – 2014 jako předseda Odborového svazu KOVO. Jeho výpady směrem k vládě jsou pochopitelné, pan Středula si totiž velmi dobře uvědomuje, že žijeme v předvolebním čase a odbory představují zejména pro levicově orientované strany cennou voličskou platformu. Fakt, že „otec dělníků“ Richard Falbr pronikl do europarlamentu, jeho nástupce Milan Štěch je předsedou Senátu ČR a Jaroslav Zavadil poslancem dokazuje, že se ČSSD dokáže o své odboráře postarat.  Ani Josef Středula nemusí být výjimkou. Zatímco prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý hovoří v souvislosti s jeho osobou o stínovém premiérovi a odborech jako o čtvrté koaliční straně, je opavský rodák spolu se svým předchůdcem panem Štěchem v hledáčku ČSSD coby možný kandidát na post prezidenta. Pravda, osobně si představuji proklamovanou „nestrannost“ odborů trochu jinak, ale proč ne. Podstatně více, než údajná nezávislost mě ovšem v případě pana Středuly znepokojují jeho vyjádření na Twitteru, kde jsem si mimo jiné přečetla, že „cílem zaměstnavatelů jsou zisky a bída“! Pamatuji časy, kdy boj s kapitalismem a třídním vykořisťováním byl na pořadu každého dne a není to zrovna období, po jehož návratu bych nějak zvlášť toužila.

Považuji za nezbytné opakovaně připomínat známou ekonomickou skutečnost, že zatímco na jedné straně stojí regulace trhu a ochrana zaměstnanců, na straně druhé musí být racionální uvažování. Nebo snad skutečně někdo věří tomu, že v době, kdy se prakticky ve všech průmyslových odvětvích zoufale nedostává kvalifikované pracovní síly, touží zaměstnavatelé po bídě svých zaměstnanců? Věří snad někdo tomu, že se po navýšení minimální mzdy o tisíc korun, rozhodne mizivé procento zbývajících nezaměstnaných nastoupit do práce? Myslím, že je nezbytné si uvědomit, že sílící tlak odborů na zvyšování mezd zaměstnanců nemusí vždy odpovídat realitě. Zvláště pak v okamžiku, kdy do voleb zbývá několik měsíců a některé strany si dobře uvědomují, že jejich voličsky populární, leč ekonomicky nezodpovědná rozhodnutí bude možná řešit jiná vláda. Proto by i v době volbám blízké mělo platit osvědčené ekonomické pravidlo, podle kterého musí být růst produktivity práce rychlejší než růst mzdových nákladů. Možná bychom se měli všichni zamyslet nad tím, zdali by i v případě odborových organizací nemělo platit pravidlo, že čeho je moc, toho je příliš.

Vzpomínám si na období před krizí – roky 2007, 2008 a 2009. Tenkrát byl také soustavný tlak na růst mzdových nákladů bez současného rychlejšího růstu produktivity práce! Nyní se situace opakuje. Všichni jsou přesvědčeni, že se ekonomice daří a proto mohou být podniky ke svým zaměstnancům štědřejší. Ano, je to logické, ale každý podnikatel také musí myslet na budoucnost, aby byl schopen překonat i období recese, které musí dříve či později zcela jistě přijít.

V civilizovaném světě jsou odbory nedílnou součástí společnosti, s čímž nemám sebemenší problém. Zároveň je ovšem nezbytné zdůraznit, že logickým cílem většiny vlivných odborářů, pokud zrovna neobohacují řady některé politické strany, je jejich vlastní znovuzvolení. Za tímto účelem pak dělají vše pro to, aby přesvědčili své odboráře (rozuměj své voliče) o tom, že bojují za jejich práva. A protože odbory nenesou přímou odpovědnost za vývoj ekonomiky podniku ani prosperitu celé země, mohou přicházet s vizemi, jejichž zdárnému uvedení do praxe mnohdy nejspíše nevěří ani samy. Některé návrhy působí snad až úsměvně, leč jsem si jista tím, že pokud se jim dostane kladné politické odezvy, přijde čas, kdy nebudeme mít k smíchu sebemenší důvod.