Není dotace, jako dotace

Jsem si jista, že pokud by si dal někdo práci s vyhledáváním nejčastěji frekventovaných slov v domácí politice a hospodářství, na jednom z prvních míst by se nepochybně objevil termín „dotace“.

Zatímco někteří, jako například za všech okolností přímočarý senátor za ODS pan Jaroslav Kubera, považují dotace za původce takřka všeho zla, domnívá se naopak většina naší občanské společnosti, že s dotacemi stojí a padá svět. 

Pravda se nachází, jak už tomu bývá v životě zvykem, někde uprostřed. V první řadě dotace nepředstavují žádný dar z nebes, pardon z Bruselu, což ovšem někteří naši politici považují za jedno a totéž. Realita je ovšem taková, že každá členská země EU přispívá do společné evropské kasy. A to dle vlastních možností a ze svého rozpočtu. Samotná otázka rozdělování dotací se pak vlastně točí kolem tzv. kohezní politiky. Na jedné straně stojí bohatší západní státy, které souhlasí s tím, že v rámci přesunu kapitálu (v podstatě směrem na východ) budou přispívat k rozvoji těch „chudších“. Nečiní takto ovšem pouze z pocitu sounáležitosti s méně movitými sousedy. Výměnou za to se jim dostává takřka bezvýhradnéhopřístupu jejich zboží na náš trh.

Prostřednictvím dotací tak vlastně hájí zájmy svých vlastních podniků. Nejspíše proto řešíme rozdílný podíl masa v německém a českém lančmítu a smějeme se nad vysvětlením, že podstatně méně kvalitní prací prostředek je dán nejspíše jiným fungováním našich praček ve srovnání s těmi německými. V praxi je tomu tedy tak, že západ poskytne východu formou dotací peníze. Tyto prostředky se poté vrací zpět na západ v podobě zisku tamních producentů(třeba lančmítu s drůbežím separátem, či pracího prášku nevalné kvality), kde jsou tyto zisky následně daněny (pokud tedy zrovna nekončí v některém z daňových rájů). Pro zajímavost, podobně to funguje i v případě tzv. Norských fondů. Bohatí Skandinávci netouží být členskou zemí Evropské unie, ale protože chtějí mít přístup na společný trh, vytvořili fondy, ze kterých za toto privilegium jednotlivým státům platí.

Potud bychom to asi mohli označit za win-win situaci, aneb všichni spokojeni. Potíž ale nastává v tom, že Evropská unie v roli přerozdělovacího orgánu určuje, jakým přesným směrem musí dotace putovat. Takže Praha má v tomto případě určitě problém a možná smůlu, neboť bruselské dotační programy jsou alokovány do oblastí, které nejsou v této chvíli zrovna aktuální. Pomyslný balvan je zakopán v čase přípravy aktuálního programového období. Světem v té době cloumala globální finanční krize, společenská poptávka byla proto někde jinde. Trhy a podniky se potýkaly s nedostatkem likvidity, národní hospodářství v Evropě řešila skokový růst nezaměstnanosti a inflaci záporných hodnot. Nezanedbatelnou roli hraje administrativní náročnost celého procesu čerpání. Dlouho trvá, než se jednotlivé programy projednají, připraví jednotlivé výzvy a následně pak i samotné projekty. V mezidobí tak logicky dochází ke změnám potřeb. Zcela nepochybně by to chtělo proces udělování dotací nastavit flexibilněji. Operační programy, kde jsou alokovány prostředky na finanční nástroje, jsou nám v tuto chvíli, lidově řečeno, k ničemu. 

Je otázkou, zdali Praha vůbec dotace z Bruselu potřebuje? Jedná se totiž o bohatý region, který je v rámci EU řazen mezi deset vůbec nejbohatších. I přes tento potěšitelný fakt si troufám tvrdit, že ano. Nejen Česká republika, ale i Praha musí vydatně zapracovat na rozvoji infrastruktury – metro, tramvajové trasy, ekologické autobusy či projekty v oblasti životního prostředí jsou realitou dnešních dní. A přestože je Praha, ve srovnání s některými evropskými metropolemi a srovnatelně velkými městy, oázou klidu, bezpečnost obyvatel i turistů nás také něco stojí a hlavně stát bude. Nezbytnost evropských investic do oblasti školství, která byla v minulém programovém období v Praze z pro mne nepochopitelných důvodů ignorována, pak snad nemusím ani zmiňovat…

I v případě Prahy proto platí, že s dotacemi se nám žije lépe, neboť se jedná o alternativní zdroj financování našich projektů. Ke spokojenosti by pak asi stačilo málo – nasměrovat dotace vhodným směrem. To by si ovšemkolegové v Bruselu museli uvědomit, či spíše přiznat, že v Praze našemu městu chceme rozumět a rozumíme přece jen o něco lépe, než je tomu v jejich případě.