Hypoteční bublina? Když každé dobro je k něčemu zlé!

Ať se nám to líbí či ne, již po delší dobu žijeme, a to nejen v Praze, v realitní bublině. Stačí se podívat na oficiální údaje Českého statistického úřadu, případně České národní banky vycházející z daňových přiznání.

Realita je taková, že nabídkové ceny nemovitostí v Praze loni o 20% převyšovaly ceny z roku 2008 a nadále stoupají. Přesto se neztotožňuji s názory o „zdivočelosti“ pražského trhu s realitami, které se mi jeví, jako přehnané. Logiku v byznysu udává trh, v souvislosti s tím dnešním realitním bych spíše, než o zdivočelosti, hovořila o mnoha faktory podpořené (nízké úrokové sazby, konjunktura, pomalý nárůst počtu nových bytů) zrychlené dynamice trhu. Kromě toho, na druhé straně pomyslné názorové barikády stojí prohlášení ČNB z roku 2013 o tom, kterak umí zkrotit nemovitostní bublinu. Která ze stran je blíže skutečnému stavu věcí, se dozvíme nejdříve za několik měsíců. Vyhodnocovat případnou toxicitu (rizikovost) 100% hypoték, kterými bankovní instituce loni zaplavily trh, totiž bude možná až poté, co vyprší první fixační lhůty pro výši úroku, bude známa úroveň nezaměstnanosti a kondice ekonomiky vůbec.

Přesto nebude od věci podívat se do nedávné historie. Světová ekonomie zná nepochybně slavnější jména, než je Hyman Minsky. Americký ekonom zabývající se problematikou realitního trhu zemřel v roce 2007. Tedy rok předtím, než původní hypotéční krize v USA ze září 2008, přerostla v krizi globální. Od té doby se stal součástí „explozí“ realitních bublin termín  Minsky´s moment. Základ momentu je, hodně zjednodušeně řečeno o tom, že všechno dobré je k něčemu zlé. Živnou půdou hypotéční bubliny je totiž podle Hymana Minskyho období klidu a prosperity. Tedy stav, kterého jsme v posledních několika letech díky fungování české ekonomiky svědky. Jak dále pravil americký kolega, reaguje bankovní sektor na vysoké tržby a nízké ztráty pozvolným, leč systematickým a zrychlujícím se nafukováním realitní bubliny v podobě zvyšování objemu úvěrů pro nákupy nemovitostí. Navyšující se finanční objemy a menší kontrola rizik vede na jedné straně k nárůstu cen realit, na straně druhé pak k větší touze po půjčkách. Pak si ovšem jednoho dne někdo uvědomí, že čeho je moc, toho je příliš, přestane se nakupovat, cena nemovitostí začne padat. Bublinu pak nejenže nelze dál nafukovat, ale je nezbytné počítat s jejím rychlým splasknutím.  Záhy vznikne reálné nebezpečí toho, že nebude možné zbavit se závazku prostým prodejem v té době už zlevněné nemovitosti. Na zákazníka pak čeká opravdový zátěžový test, na jehož nezbytnost předtím bankovní instituce poskytující úvěr v rámci strategie takřka věčného blahobytu, jaksi zapomněla.

Jak již bylo řečeno v úvodu, nechala se v roce 2013 ČNB slyšet, že nemovitostní bublinu umí zkrotit. S tímto procesem začala v dubnu letošního roku. Důsledkem toho je skutečnost, že v případě touhy po zakoupení pražského bytu průměrné velikosti a ceny, dnes musí vlastník disponovat včetně úhrady daně z nabytí nemovitosti zhruba 25% ceny. Navíc je pravděpodobné, že v brzké době nebudou bankovní ústavy financovat žadateli více, než 60% hodnoty nemovitosti. Od července bude pravděpodobně rovněž důsledně posuzován souběh dalších závazků zájemců o půjčku.  Stejně tak lze počítat s mírným nárůstem úrokových sazeb poté, co ČNB dnes opustila intervence v neprospěch koruny. Zrychlená dynamika trhu začne zpomalovat. Proto jako realisticky smýšlející ekonomka a zároveň optimistka (což se mezi sebou občas tluče) doufám, že případů, kdy vejde v platnost pravidlo „Pozdě bycha honit“ bude hodně málo, nebo alespoň přiměřeně.