Už je na čase, aby se mnozí „inovátoři“ omluvili klasickým ekonomům a na základě zcela zdrcujících důkazů, které poskytuje realita, uznali: Mýlili jsme se, inflace je skutečně funkcí měnové zásoby a nelze ji srazit regulacemi.
Doplnit se dá: Navíc inflační tlaky podstatným způsobem posilují všechny nedokonalosti trhů.
Důkazů je totiž zjevně téměř nekonečné množství a jsou zcela zdrcující.
Podívejme se třeba na graf inflace v Evropě. Zajímavé jsou zvláště některé konkrétní země a údaje o inflaci oproti stejnému období předchozího roku.
První, co graf ukazuje vcelku jasně: Státy s eurem mají nižší růst spotřebitelských cen. Stačí si porovnat sloupeček modrý (průměr všech zemí EU) a červený (průměr eurozóny). Není to ale stoprocentní pravidlo, takže je třeba zjistit, proč existují výjimky.
Všimněme si proto, že mezi euro zeměmi s nejvyšší inflací jsou v podstatě jenom postkomunistické země s vysokou závislostí na ruských surovinách. Lotyšsko, Estonsko, Litva, Slovensko… Tady je zřejmě vysvětlení dvojí. Za prvé právě pro tyto státy bylo zjevně nejvíce bolestné odstřihnout se od závislosti na dodávkách z východu. Za druhé jsou to země spíše periferie Evropské unie či rovnou kontinentu, což bývá mnohdy spojeno s nižší konkurencí na trzích. A právě nižší konkurenční prostředí otevírá prostor pro rychlejší růsty cen. Lze předpokládat (a objevují se první studie na to téma), že vliv na výrazný cenový růst v daných státech mají právě tržní nedokonalosti.
Pak je zde zajímavá skupina zemí bez eura, ale s vysokou inflací. Těm vévodí s pohodlným náskokem Maďarsko, pak zde vidíme Česko a Bulharsko. Případ Maďarska vstoupí do ekonomických učebnic jako země, která s formálně „pravicovou“ vládou uskutečňovala v rozhodujících letech „socialistickou“ hospodářskou politiku a dospěla až ke „komunistickým“ výsledkům. Rozsáhlá sada regulatorních cenových opatření vedla v Maďarsku k hluboké cenové krizi – ostatně přesně tak, jak to liberální ekonomové předvídali.
Proč ale mezi státy s vysokou inflací vidíme i Česko, kde vláda postupovala v boji s inflací relativně tržními způsoby?
Ani tady není vysvětlení příliš složité na chápání.
Když se podíváme na drtivou většinu zemí seřazených vpravo od modrého sloupce, tak si nelze nevšimnout jednoho skutečně výrazného faktu. Jde o státy s velmi expanzivní fiskální politikou. To znamená, že po vcelku pochopitelných schodcích rozpočtů v roce 2020 (karantény a COVID-19) následovala v roce 2021 znovu rozpočtová expanze (lidově: vysoký schodek vládních financí). Zatímco například Německo (Belgie, Řecko a tak dále) zavelely po utrácení roku 2020 k brždění vládních výdajů v roce 2021, tak v těchto státech (ve většině) byl vývoj výdajové stránky podstatně méně zodpovědný.
A ojediněle, například právě v Česku, byl schodek 2021 dokonce objemem větší než schodek 2020 (v metodice Eurostatu nastal růst z 37,7 procenta poměru dluhu k HDP na 42 procent). Na začátku je napsáno, že inflace je funkcí měnové zásoby. Pokud zvyšuji měnovou zásobu (formou schodku vlády), tak do ekonomiky posílám „nekryté“ peníze. Jde o peníze, proti kterým nestojí žádný „produkt“, nic vyrobeného, co by mohlo být prodáno. Přebytek peněz pak znamená, že se otevřou brány pro cenový růst.
Proto drží Česko ono nelichotivé třetí místo v inflačním žebříčku. Není podstatné, že absolutní zadlužení nepatří k nejvyšším (zdaleka, třeba Itálie má dluh vůči HDP více než trojnásobný ve srovnání s námi), podstatné je, jak rychlým tempem se vyvíjí v klíčových letech. Tedy jak rychle probíhá emise peněz a jak rychle se zvyšuje měnová zásoba. A tato rychlost je, bohužel, v Česku v letech 2020, 2021 a v trochu omezené míře i nyní enormní. Podívejme se znovu na Eurostat (jeho čísla jsou trochu jiná, než naše vlastní – to je dáno metodologií, ale podstatný je stejně vývoj, nikoliv absolutní hodnota). A tady u Česka vidíme rok 2019: 30,0; 2020: 37,7 a 2021: 42,0. U často vysmívaného Řecka to je 2019: 180,6; 2020: 206,3 a 2021: 194,5. Zapomeňme na rozdíly, sledujme dynamiku. Ta je problém. Trhy všem odpustily třeba i obrovský jednorázový skok v roce 2020, nikomu ale neodpouští pokračování toho skoku dál a dál. Přičemž „trhy“ v tomto případě znamenají jak náklady na refinancování dluhu (rostoucí úrok), tak i inflaci.
Vývoj inflace v letech 2021 až 2023 je skutečně mimořádnou učebnicí ekonomie. Vidíme zhoubný vliv vládní nestřídmosti (Česko a mnoho dalších zemí), vidíme bezmoc regulací (Maďarsko, Bulharsko, Slovensko a jiné státy) a vidíme posilující inflační tlaky nedokonalých trhů (s dominantními producenty v Maďarsku, České republice, Pobaltí a mnoha dalších ekonomikách).
Socialisté v tomto historickém testu vládních politik drtivě prohráli. Všechny jejich recepty (expanze výdajů vlády jako hráz hospodářskému poklesu, regulace cen, oligopoly jako záruka cenové stability) naprosto zklamaly. Naopak země se střídmými vládami, bez cenových regulací a bez dominantních účastníků trhu vidíme s převahou mezi těmi, kde inflace patří k podprůměrným.
Já bych tím diskusi o správné vládní ekonomické politice brala jako ukončenou.
P.S. Kdo by hledal data o hrubém dluhu vládních institucí v metodice Eurostatu, najde je ZDE.
