V České republice se ročně prodá 700 milionů plechovek. Pivních, s energodrinky… Jenom zlomek jich končí v šedých kontejnerech na plechový odpad. A nula je číslo vystihující počet nových plechovek vyrobených z odpadu.
Když připočteme dopravu bauxitu nebo příslušného hliníkového plechu přes půlku zeměkoule z Austrálie či z Číny, tak i zarytý nepřítel ekologie musí připustit, že tohle nemá úplně logiku.
Ekonomickou přitom jistě ano. Jinak by producenti používali jiný obal. Spotřebitelskou nesporně také ano. Jinak by si lidé nápoje v plechu nekupovali. Ale z hlediska dopadů na životní prostředí je to jistě děsivá bilance.
Konec konců každý, kdo se projde po nějakém lese v Čechách, na Moravě či ve Slezsku a nebude dlouhé kilometry skoro v divočině, tak na nějakou tu plechovku narazí. Stojí za poznámku, že o ně budou zakopávat naši potomci ještě 200 a možná i 500 let. Protože tak dlouho bude trvat jejich rozpad a rozklad. Což je ještě paráda oproti polystyrénu (možná i tisíce let) nebo sklu (3000 a více let).
Osobně jako ekonomka v principu tvrdím, že pokrok je v jádru možný jenom na tržním základě a že skutečně nejvíce efektivní řešení přinášejí vždy pouze ceny. Takže až cena prvotní suroviny (bauxitu a následně plechu plus daleké dopravy) překoná cenu suroviny druhotné (použité plechovky), začne se kruh uzavírat. Z lineárního řetězce surovina (ruda) – plech – plechovka – odpad se začne dělat cirkulární řetězec v podobě druhotná surovina (stará plechovka) – plech – plechovka – druhotná surovina.
Klíčovou otázkou v kontrapozici ekologie x ekonomie pak je, zda se v mezidobí nebudeme plechovkami (v této souvislosti je berme jen jako příklad, možno doplnit v plastech, exhalacích…) brodit tak usilovně, že se (mírně přehnáno) vítězství tržní ekonomiky nad odpady nedožijeme.
Jaká je ale cena toho „nedožijeme“? Z ekonomického pohledu je to cena příštích nákladů, které nenese spotřebitel, ale vyvstanou někdy v budoucnosti – navíc v řadě případů to neznamená za měsíc nebo rok, ale za hodně a hodně let. Což je to, oč tu běží a co je v řadě různorodých podob jednou z kruciálních otázek současné ekonomické vědy. Totiž: Je ekonomicky obhajitelné a realizovatelné vyčíslit budoucí náklady a přenášet je (třeba formou daně) na současné spotřebitele?
Slyším ten křik a lomoz, že to je neomarxismus či rovnou bolševismus a zavádění plánovací komise.
Na druhou stranu. I největší fandové jaderné energetiky nezpochybňují fakt, že během životnosti elektrárny je nutné do ceny dodávané energie započítávat náklady na její budoucí likvidaci (za nějakých 50, 60 nebo 80 let). To nikomu divné nepřijde. Když stát požaduje po těžařích, aby existoval rekultivační fond na zahlazení změn v krajině (například) po povrchových dolech, bere to každý jako naprosto logický krok. Ale hora plechovek v lepším případě na skládkách a v horším v lesích je přece to stejné…
No ano. Je.
Pokud nehodláme našim potomkům zanechat zcela zasviněnou zemi (což jako matka a babička skutečně nechci), budeme muset začít dělat reálné kroky k tomu, abychom ty lineární řetězce co nejvíce to půjde uzavírali a dělali z nich pokud možno kruhy. A asi o dost dříve, než to za nás udělají tržní ceny.
