Každý, kdo alespoň trochu sleduje světovou ekonomiku, tak velmi dobře ví, že problémy s lodní dopravou v Rudém moři nebo ruský vývoz/nevývoz ropy či plynu blednou před každým zakuckáním Číny.
A čínská ekonomika je právě nyní zakuckaná a chrchlá pořád více a víc. Její bolístky se přenášejí do Německa, které jen velmi váhavě obnovuje něco, co by alespoň vzdáleně vypadalo jako růst. A německé váhání se zase přímo přenáší rovnou do ekonomiky české. Takže pokles čínských akciových indexů je velký problém i pro Prahu a naše hospodářství. Stejně, jako krachy developerských společností, předlužení státního sektoru a naprosto absurdní investiční nehospodárnosti, které vycházejí pořád častěji najevo.
To jen na okraj toho, zda je vývoj v Číně vůbec nějak významný pro zemi, která reálně z Číny v podstatě jenom dováží. Protože skutečně náš přímý vývoz do Číny téměř nestojí za řeč. Ale ten zprostředkovaný před Německo a další vyspělé státy, to je již skutečně jiný příběh.
Ale každý obchodní partner má občas krizi, to sice je nepříjemné, ale není ten největší problém. Nad čím je třeba se skutečně zamyslet, to jsou důvody, proč má čínský model tak velké potíže.
Třicet let vypadal jako mimořádně úspěšná kombinace trhu a státního dirigismu. V domácích diskusích bylo mnohdy opakováno, že „v Číně je větší kapitalismus než v Evropě“. A řekněme si otevřeně, že po Evropě i ve Spojených státech a dalších vyspělých zemích se celkem často objevoval u části politického spektra i u některých intelektuálů otevřený obdiv k čínskému modelu.
Ve skutečnosti nikdy kapitalismus v Číně nebyl. Ani oficiálně a vlastně ani neoficiálně. Že někdo může mít firmu a vytvářet zisk, to ještě není kapitalismus. Vždy šlo o plně socialistický systém pod absolutní kontrolou státu a jediné povolené politické strany.
Jistě, míra liberalizace systému byla někdy větší a jindy menší, dohled státu byl někdy přímější a jindy zprostředkovaný, ale vždy měla vláda pod kontrolou většinu ekonomiky a prostřednictvím státního bankovního sektoru i ty firmy, které nepatří vládě nebo místním orgánům. Investice, a to zvláště do infrastruktury, byly vždy čistě (na různé úrovni) vládní. A tak dále.
Z historie víme, že kombinace státního řízení a soukromé iniciativy dokáže někdy, po určitou dobu, naprosté zázraky. Jako příklad může fungovat třeba NEP (Nová ekonomická politika) v bolševickém Rusku. Ta během několika málo let své existence (1921-1929) dokázala ze země v naprostém rozkladu po světové a občanské válce udělat vcelku dynamické hospodářství. A pro následnou vlnu stalinského období dala NEP hospodářství velmi mohutný polštář rezerv.
Ale v určité chvíli je potřeba rozhodnout. Prosperita plynoucí z podnikání si stále více vyžaduje také politickou liberalizaci. Pokud k ní není ochota, výsledkem je přitažení šroubů a utužení despocie. To se stalo v roce 1929 a to se stane i kdykoliv v současnosti nebo budoucností při podobném pokusu o míchání socialistického dirigismu a svobodného podnikání.
A to je i místo, na které dorazila čínská ekonomika. Postupně dojde k nějakému řešení. Zatím se zdá, že výsledkem bude ruská verze návratu k tvrdším verzím komunistického systému. Je třeba se připravit na to, že pro Evropu to bude znamenat nepříjemný hospodářský, politický i myšlenkový šok. Zatím měla například Evropa dojem, že může s Čínou alespoň rámcově počítat jako se spojencem v otázkách globální zodpovědnosti. Pomalu se blíží poznání, že to nebyla a není pravda, že Čína si bude vždy brát jen to, co se bude hodit, a to naprosto jistě neznamená, že by si brala k srdci odpovědnost za budoucnost planety.
Ještě jedna věc je důležitá.
Současná Čína ukazuje, že plánování a ekonomický úspěch nejsou slučitelné. Dočasně ano. Dlouhodobě ani náhodou.
Není to ale jen čínský problém.
Evropská unie stále více ponořená do představy, že může plánovat ekonomiku, směřovat ji k vlastním cílům a přeměňovat systém i člověka, brzy narazí nebo již narazila na meze růstových možností. Bude nutné se rozmyslet, jakou cestou jít dále. A vzhledem k tomu, že naštěstí jsou v Evropě soukromé vlastnictví, podnikavost a především svoboda daleko pevněji zakořeněny než například v čínském prostředí, a že se prakticky nikdo relevantní neodváží na tyto hodnoty politicky sáhnout, evropská cesta bude ústup od plánování. Jde jen o to, aby byl pokud možno rychlý a organizovaný a aby cenou nebyla dlouhodobá stagnace.
