Když máte ekonomický či sociální problém, který je těžké doma řešit, exportujte ho. Tak se dělá politika. Klasická ukázka: Ruský útok proti Ukrajině. Otázka je, zda podobnou metodu nezvolí tváří v tvář potížím také Čína.
Všimli jste si, jak se o Číně v posledních měsících mluví skutečně málo? Samozřejmě máme svoje vlastní problémy. Válka na Ukrajině, energetická krize, inflace, prostě celý ten zauzlovaný balíček průšvihů vyspělých zemí, představuje dost velkou dardu pro západní demokracie. Takže nějaké krachující developerské společnosti nebo „růst – nerůst“ čínské ekonomiky? Koho by to zajímalo, že?
Kdo zná jména společností Evergrande nebo Sunac, Shimao či Ronshine? Koho zajímá, že Evergrande je firma s dluhy rovnými třetině dluhu české vlády, které není schopna splácet? I ve všech dalších případech jde o čínské developery, kteří již reálně krachují nebo stojí těsně před finančním pádem. A Jejich finanční krytí přebírá sice trochu maskovaně, ale zcela zjevně vláda v Pekingu.
Jde (a nejde) o obrovské peníze. V čínském realitním byznysu jsou ohroženy úvěry a bondy v celkovém objemu kolem 75 miliard dolarů, to je v současném kurzu asi tak 1,8 bilionu korun. Ovšem riziková aktiva včetně rozestavěných projektů s nejistou ekonomickou kalkulací jsou v ještě nemálo vyšší hodnotě. Zřejmě jde o něco kolem 100 miliard dolarů (2,4 bilionu korun). Čínská ekonomika je samozřejmě obrovská, hovoříme o hrubém domácím produktu ve výši nějakých 15 či 16 bilionů dolarů. Z hlediska toho je 100 miliard „za desetinnou čárkou“.
Jenže signálů jak sociální, tak i ekonomické hluboké nerovnováhy stále přibývá. Příjmová nerovnost se výrazně zvyšuje a rozdíly mezi dynamickým východem a zaostalými zemědělskými centrálními oblastmi se nejen nedaří snižovat (což bylo důležitou součástí několika posledních pětiletek), ale naopak se stále prohlubují. Státní sektor vykazuje hluboce nižší hospodárnost. Zatímco 60 procent podniků je v rukou státu nebo kvazistátních institucí, vytvářejí pouze 40 procent HDP. Jinými slovy 40 procent soukromých firem představuje 60 procent HDP. Obrovský vnitřní dluh je koncentrovaný právě do státních firem a do úvěrů domácností. Celkový dluh Číny (vnitřní i vnější, soukromý i vládní) dosáhl 270 procent HDP. To dělá celý systém velmi křehkým a pouze obtížně reformovatelným.
Nicméně čínský stát má nesporně z minulosti značné možnosti sanování problematických sektorů ekonomiky, protože má k dispozici mimořádné rezervy. Zjednodušeně řečeno jsou k dispozici možná až tři biliony dolarů, které lze v různé míře a různými způsoby využít na stabilizaci. Takže dát na nějakou dobu například developery „na steroidy“ by nebyl žádný velký problém. Kdyby ovšem podobně „na steroidech“ nebyla už dávno významná část vládního produkčního sektoru.
Celý mechanismus zvládání enormního předlužení čínské ekonomiky byl již v minulosti založen na vysokém ekonomickém růstu. Jen pro stabilizaci dluhu bylo a je potřeba, aby ekonomika rostla o zhruba šest procent ročně. Dokud byly průměrné růsty neuvěřitelných deset procent, dalo se říct, že „problém se řešil sám“. V jistém smyslu platil naprosto přesně pro Čínu jeden slavný Reaganův bonmot. Když se ho zeptali novináři na to, zda se nebojí rostoucího deficitu rozpočtu, tehdejší prezident USA odpověděl: „Nebojím se ho vůbec. Je dost velký na to, aby se o sebe postaral sám“.
Jenže poslední roky jsou pro čínskou ekonomiku takové zadýchané. Kovid znamenal tvrdou ránu a ani meziroční růst v roce 2021 ve výši přes osm procent nebyl vzhledem k vývoji 2020 příliš optimistický. Na letošek by stanoven cíl 5,5 procenta, což v čínských souvislostech lze označit jako „pouhých“ 5,5 procenta. Mizerná data za první dva kvartály nicméně ukazují, že ani ten nebude splněn. Nezaměstnanost ve velkých aglomeracích sice mírně klesla pod šest procent, ale daleko horší je rostoucí a již skoro dvacetiprocentní nezaměstnanost u nejmladších účastníků trhu práce (do 24 let).
Co to znamená? Nižší aktivitu startupů a mladých dynamických firem, které právě čerstvé absolventy mnohdy vyhledávají. A nízá aktivita startupů v čínském prostředí znamená podkopání příštího růstu.
Aby nevznikl nějaký klamný dojem. Nerovnováhy čínského ekonomického systému samozřejmě neznamenají, že by země byla před zhroucením nebo nic ani vzdáleně podobného. Říkají ale, že éra rekordních růstů produktu a celkového dynamického dohánění vyspělých zemí je u konce. A že se během této „zlaté éry“ nepodařilo splnit hlavní úkol celého smíšeného hospodářského systému, jakési fúze kapitalismu a socialismu, totiž dosáhnout „spravedlnosti v odměňování“.
Ovšem tímto cílem v posledních desetiletích ospravedlňovala vládnoucí komunistická strana svůj politický monopol, neboť podle čínské oficiální ideologie jde o cíl tak důležitý a vznešený, že nemá smysl o něm dále diskutovat. Politická soutěž by pouze zpomalovala tempo dosahování spravedlivé společnosti. Když máte růst deset procent a v podstatě každý z něj má alespoň nějaký prospěch, je nějakou politickou soutěž skutečně možné brát jako zbytečný luxus.
Jestliže však nastanou hospodářské turbulence, které ukáží, že původní „svatý“ cíl je ještě dál, než na začátku cesty, nutně bude v různých podobách pokládána otázka: Není politický monopol brzdou cesty ke spravedlnosti spíše než její zárukou?
Navíc je třeba nezapomínat, že při srovnání přes HDP na obyvatele v paritě kupní síly je Čína přes obrovský růst ekonomiky stále až na 79 místě na světě. A zase je zde logický dotaz: Tak kam se podělo těch více než třicet let mimořádný a globálně ojedinělých růstů?
Uvnitř čínské společnosti nutně budou narůstat pochybnosti. Pochybnosti znamenají otázky, na které nebudou k dispozici žádné jasné a doložitelné pozitivní odpovědi.
To je přesně ta chvíle, kdy politická reprezentace potřebuje, aby se společnost spojila za novým cílem a nechala se unášet novou ideou.
Právě to je možná za ochotou čínského vedení stupňovat napětí kolem Tchaj-wanu i v dalších mezinárodních otázkách. Vnitřní problémy se dají dost často vcelku dobře zahladit eskalací vnějších problémů a podněcováním vlasteneckého nadšení. Opravdu se nedá vyloučit, že podrážděnost Číny dávaná okatě najevo mimořádně obrovskými manévry a provokacemi ve skutečnosti vůbec nemá vytvářet tlak na řešení mezinárodních otázek. Dost možná ve skutečnosti má zabránit především pokládání otázek vnitřních.
P.S. Celkové zadlužení 270 procent by někdo mohl bagatelizovat poukazem na Japonsko nebo v jisté míře i USA, které mají jen vládní dluh vyšší než 200 a 140 procent HDP. Ale velkým rozdílem je kvalita úvěrů a bondů. V principu veškerý dluh v obou zmíněných zemích je výsledkem tržních vztahů, což ale o Číně naprosto neplatí a extrémní úvěrové zatížení vládních podniků nesou banky vlastněné také státem, které úvěry dávaly mnohdy na politickou objednávku. Podle toho vypadá bonita dluhu.
P.S. II To všechno neznamená, že by Čína zahájila v dohledné době skutečnu válku. Možná ano, spíše ne. Už jenom proto, že pokud nenastane rychlý úspěch, může se naopak odclánění pozornosti stát velkou lupou, která odhalí přesně ty problémy, které měly být skryty. K tomu spěje Rusko na Ukrajině. Ale zvyšování mezinárodního napětí nemusí nutně znamenat útok.
