Loni v České republice zbankrotovalo nejvíce obchodních společností od roku 2017. Bylo jich podle společnosti CRIF 742. Což je o 22 procent více než v roce 2020. Přesto lze s klidným svědomím říct, že čas krachů teprve přijde.
Před několika lety jsem na Vysoké škole ekonomické v Praze vedla tým s názvem Výzkum insolvence. Pracovali jsme na řadě jednotlivých výzkumných úkolů, konec konců mnoho z našich výsledků se pak odrazilo v různých novelách insolvenčního zákona. Vedle jiného jsme ale také velmi detailně zkoumali vývoj počtu insolvenčních řízení tak, jak se trendy měnily v souvislosti s hospodářským cyklem. Nebylo to jednoduché, protože insolvenční zákon se stále mění, proto bylo nutné „odclonit“ také dopady dané vývojem legislativy. Ale naše zjištění bylo celkem jednoznačné: Vrchol vlny krachů (u obchodních společností) následuje šest až dvanáct měsíců poté, co se směřování cyklu nasměruje ke stagnaci a případně do deprese, následně se stabilizuje na vysoké úrovni a další vrchol pak přichází znovu zhruba šest až dvanáct měsíců poté, co se trend obrátí z poklesu či stagnace směrem k růstu. (Z určitých důvodů to platí především u obchodních společností, zákonitosti krachů živnostníků a podnikajících fyzických osob i spotřebitelů jsou trochu odlišné.)
Jinými slovy má vlna úpadků určité zpoždění za vlnou ekonomickou (kterou obvykle měříme podle hrubého domácího produktu).
Není to vlastně nic tak příliš překvapivého, podniky přece jenom mívají určité rezervy, v českých podmínkách se navíc často v riskantních transakcích snaží do poslední chvíle o obrat vývoje finanční situace a spotřebovávají další a další aktiva (proto je také návratnost investic v případě insolvenčních řízení velmi nízká) a případně se vlastníci pokoušejí o vyvedení aktiv mimo dosah věřitelů (což už naštěstí není tak jednoduché jako dříve). Každopádně všechny tyto postupy nějakou dobu trvají, takže tento „boj o život“ či „boj o aktiva“ je významným důvodem onoho zpoždění.
Každopádně naše tehdejší zjištění byla postavená na zkušenostech z krize, které začala v ČR na konci roku 2008 a s krátkou přestávkou 2011 trvala až do roku 2012. Ano, 2012. Dost často zapomínáme, že oproti vyspělým zemím jsme si krizi skoro o dva roky „protáhli“. Navíc její doznívání v insolvenční situaci bylo velmi dlouhé – v podstatě opravdu až do roku 2017.
Bude hodně zajímavé zkoumat, jak se ve stejné oblasti projeví krize tato, která má diametrálně odlišný charakter, naprosto jiné důvody a zřejmě i naprosto odlišné dopady na ekonomický život jako takový. Nesmíme zapomenout ani na to, že jedním z významných legislativních kroků doprovázejících kovidové roky, byla dočasná suspendace řady ustanovení insolvenčního zákona (například povinnosti podat na sebe insolvenční návrh), byl zde také institut mimořádného moratoria (ochrana dlužníka před věřiteli) a některá další opatření.
Co z toho plyne pro naši současnost?
Že se nemáme na co těšit. Již bylo řečeno, že charakter této krize je jiný, než jaký byl charakter krize minulé. Tentokrát došlo k šokovému propadu v roce 2020 a v prvním čtvrtletí 2021, od té doby zažíváme zvláštní situaci. Číselně je to růst, jenže ten probíhá poměrně hluboko pod úrovní roku 2019. Jinými slovy – jsme oproti vrcholu hospodářského cyklu pořád v těžkém mínusu. Což lze nazvat i tak, že z mimořádné krize dané externími aspekty se stává krize strukturální. Se vším všudy. Čili i s potenciálem tvrdého dopadu na krachy společností.
Minimálně tento a následující rok tedy očekávejme vlnu bankrotů, která bude svou masivností obdobná, jaká se odehrávala v krizi předchozí. Loňské číslo 742 je tedy jen a pouze předzvěst toho, co nás čeká.
