Nedostatek surovin i elektřiny. Brutální zdražování. Oslabování demokratických zemí a naopak profit pofidérních režimů. To jsou výsledky zeleného šílenství Evropské unie a USA.
A jsou tu ještě další důsledky. Všechny existující uhelné elektrárny na celém světě, které už měly být podle různých aktivistů odstaveny, jedou naplno. Tedy pokud mají uhlí, protože je ho málo, takže třeba Čína, Indie a další země horečně zvyšují jeho těžbu. V USA vystřídal nenáviděného prouhelného Trumpa zelený Biden, ale po sedmi letech se tam letos docela dramaticky zvýší spotřeba uhlí. Ruský prezident Putin se při kroucení plynovým kohoutem nejspíš směje nahlas, protože Evropa je vyděšená z vysokých cen a bojí se zimy, zatímco Kremlem ovládaná plynová firma Gazprom ohlásila, že její zisky budou rekordní. Slaví se i v ropných zemích, zatímco my smutně sledujeme, jak se nám na benzinových pumpách mění číslíčka nahoru skoro každý den.
Co dělá právě teď Ursula von der Leyenová, nevím. Ale možná někde v soukromém tryskáči připravuje návrh na další zpřísnění emisních norem.
Zajímavá je situace v Číně, která si prochází podle všeho brutální energetickou krizí. Elektřina je na příděl, dochází tam k blackoutům. To je častý argument ekologických aktivistů, kteří poukazují, že to je důkaz, že nejde o problém zelenání evropské energetiky. Když to tvrdí, tak už určitě zapomněli, že ještě nedávno jásali, když čínský prezident prohlásil, že bude Čína v roce 2060 klimaticky neutrální. Jenže Čína teď ze všech sil navyšuje těžbu uhlí a staví nové uhelné elektrárny. Vsadím se, že to úplně poslední, co teď v Číně někoho zajímá, je nějaká klimatická neutralita.
To pochopitelně není dobře. Ale je to realita přesně podle hesla: košile je bližší než kabát. A tohle heslo začne platit i tady. Pokud budou energie i nadále zdražovat, nebo jich dokonce opravdu bude reálný nedostatek, začnou se dít věci. Ony už se dějí teď. Ve Velké Británii například začaly vlaky jezdit zase na naftu. A to je ještě to nejmenší.
Přitom je to opravdu jen pár měsíců, co nejen ekoaktivisté, u kterých se to vlastně očekává, ale i řada politiků křičela do světa, že Česká republika část elektřiny vyváží, proto musíme okamžitě zavřít uhelné elektrárny. Teď jsme zatraceně rádi, že je pořád máme. A v zimě za to budeme možná i v naší ateistické zemi děkovat Bohu.
A proč se to všechno stalo? Protože se přestalo počítat. Možná se občas dokonce zakazovalo počítat. Místo toho se plamenně mluví. Příkladem budiž můj oblíbený výrok, jehož autorkou je Genevieve Ponsová, kterou server Politico považuje za jednu z nejvlivnějších žen v Bruselu. Ta před necelým rokem obhajovala v Praze nutnost ještě většího snižování emisí CO2 těmito slovy:
„V této věci, která je důležitá pro nás pro všechny, je ale nutné být rozhodný. A doufat, že s touto rozhodností přijdeme i na způsob, jak toho dosáhnout. Doufáme, že nalezneme způsob života, který nám umožní vypouštět méně oxidů uhlíku.“
A to je přesně ono. Nevíme, jak to udělat, ale musíme být rozhodní. Výsledky tohoto přístupu teď vidíme. Je na čase se vrátit k počítání a neoblékat si košili přes kabát, ale pod něj.
