Lisabonská smlouva je podepsána. Mnozí si oddechli, někteří lamentují, že to je konec samostatné ČR. Novináři téma rebelujícího preidenta opustili. V novinách proběhl poslední štěk o tom, že chtěl Klaus odstoupit. EU si žije dál svým spokojeným byrokratickým životem a nic nebrání našim světlým zítřkům, coby Čechevropanům. Klausovi je však nutné přiznat jedno malé vítězství a jen čas ukáže, zda bylo smutné či nikoliv.
Ústavní soud ČR rozhodl, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem a Klaus splnil (bez ohledu na to jak těžce či lehce) své slovo a podepsal. V tuto chvíli je jedno v jistém smyslu, co si kdo o rozhodnutí ÚS myslí, je jedno co si kdo myslí o Lisabonské smlouvě.
Lisabonská smlouva je platná a jasně určuje směr EU. Není si myslím na světě síla, která by jí dokázala zastavit – jestli to vůbec někdo chce...
Česká Republika si vydupala prostřednictvím svého presidenta výjimku o Benešových dekretech a i zde je vlastně jedno, jakou podobu ve finále tato výjimka bude mít. Jestli byla k něčemu, nebo to byl jen obstrukční krok z hlavy Klause a nemá ve svém důsledku žádný význam, ukáže až čas.
Byl zvolen „prezident“ EU a „ministryně zahraničních věcí“ EU – sice se tyto funkce jmenují jinak, ale to je jedno – důležitější je, jak o nich hovoří média, jak je vnímají občané (jestli je vůbec nějak vnímají).
Zdálo by se, že tento skromný výčet několika událostí není nijak zajímavý a padne jistě otázka jak to souvisí s Klausem a jeho „nějakým“ vítězstvím?
Václav Klaus, coby člověk označovaný za „euroskeptika“ (dle mého názoru trochu neprávem, ale to je na samostatnou diskusi), nyní může s klidem předstoupit před občany a říci: „Vidíte, já vám to říkal!“
Ve skutečnosti se totiž stalo několik věcí, které jeho slova o směřování EU k superstátu, potvrzují. Sociální demokraté (resp. odboráři) tvrdí k jeho výjimce, že navíc budou omezena práva vyplývající z Listiny základních práv EU a z Čechů budou občané druhé kategorie (zřejmě měli na mysli občany EU) – po volbách se to změní - prý.
Nyní jsme členy instituce, která chtě nechtě přešla do formy unijního státu.
Máme svého evropského presidenta (o kterém toho jako "občané" EU víme ještě méně, než o tom vlastním), svůj evropský parlment, máme svou evropskou zahraniční politiku, svou evropskou ústavu, svůj evropský rozpočet (do kterého přispíváme a ze kterého čerpáme – byť trochu neprůhledným, resp. nesrozumitelným způsobem), svou evropskou chartu lidských práv (Základní listina práv a svobod nestačila - zřejmě není dostačující pro Evropana), budeme mít společnou vojensko-obrannou politiku, možná i armádu...co ještě je třeba k fungování státu? Nic víc.
Je tu jeden malý rozpor, který stojí za zmínku – máme se sice cítit jako suverénní občané ČR, ale zároveň máme být uvědomělými Evropany – to nejde, buď jsme jedno, nebo druhé (už jednou jsme se necítili jako Čechoslováci, ale jako Češi a Slováci).
Co to je, takový Evropan? Lze cítit nějakou odpovědnost vůči Evropě? Lze ctít nějaké Evropské povinnosti a práva? Je pan president EU i můj president? Atd.
To jsou otázky na které nepochybně existují velmi hezké odpovědi od pisatelů projevů pro čelní představitele EU. Jestli si na ně ale tak hezky dokáží odpovědět „občané EU“ si nejsem jist. Totiž to „kde mají všechny evropské instituce občané“ volící jistou část zástupců v EU, ukazuje tristní volební účast ve všech zemích EU.
Je to samozřejmě jejich chyba – ale minimálně stejný díl viny (pokud se o vině dá hovořit) leží na bedrech i celého megabyrokratického aparátu EU.
O presidentovi EU se hovoří jako o moderátorovi, o ministryni jako o ženě bez diplomatických zkušeností – ale to je jedno. Takže - takový Leoš Mareš a Adéla Banášová z Novy - co bude ve scénáři a schválí produkce - "odmoderuje" Rompuy a Ashtonová.
Nepředpokládám, že Francie se svým hyperaktivním premiérem, nebo taková Angela jsou evropští filantropové. Jsou to tvrdí politici, kteří hájí především – nebojím se říci: své vlastní zájmy.
Takže jsme tam kde jsme byli i před Lisabonem, jen na to mají ti jež skutečně vládnou – bez ohledu na naše hlasy; papír(y). Vlastně to mají trochu jednodušší.
A Klaus? Vyhrál. Splnil slovo, má svou výjimku a navíc pravdu v tom, že EU není ničím jiným, než superstátem, kde nerušeně vládnou úředníci, které nelze odvolat a o jejichž práci k nám informace jen po kapkách prosakují. Až budou další volby do parlamentu EU – bude volební účast ještě horší. To nevěstí nic dobrého – jednou by z toho mohla být revoluce se všemi důsledky a Klausovo nyní možná úsměvné vítězství, by se mohlo stát velmi smutným.
Zbývá jen dodat: nejsem euroskeptik – chci aby tu byla Evropská unie – jen jiná, než nám byla nenápadně naservírována, z té současné mám spíš strach.
P.S.
Napoleon myslím teď tiše tleská...
P.P.S.
Rád se nechám přesvědčit o opaku...
