V nedávné době se objevil v televizi reklamní spot na Aquilu Aqualineu. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Ta slova v něm - to je to, co mě zaujalo - jsou v divném pořadí a s ještě podivnějším důrazem.
Tři muži, s náležitě vysportovanými postavami a čtyři dívky, minimálně dvě z nich na hranici anorexie (jinak docela kočky), se prochází pod tekoucí vodou.
Celý spot je podkreslený muzikou – tuším od Support Lesbiens. Pořád by se zdálo: nic zvláštního.
Zvykl jsem si na skotačící „missky“, které doufám nebudou vzorem pro mou dceru (pokud budu ještě nějakou mít, protože zatím se mi daří jen kluci). Nechci totiž, aby jednou moje dcera jediné co sleduje, byla její váha a při prvním náznaku skutečné fyzické námahy se sesypala, nebo nastydla při teplotě klesající pod dvacet stupňů. Nakonec asi nejsem sám, kdo si myslí o současném modelingu, že by návrháře měli zavírat (nebo alespoň ignorovat) za ohrožování zdraví dívek!
Tenhle spot je mnohem horší. Jde za hranice vkusu propagace značky, jde za hranice morální odpovědnosti a je symbolem dnešní, mírně řečeno, debilitu podporující doby.
Proč téměř sprosté slovo debilita? Protože sobectví patří mezi nejdebilnější projevy lidské povahy a to i z pohledu psychiatrické diagnózy.
Proč si to myslím, když v reklamě poskakují dokonalé kočky a hošíci s „buchtičkama“ na břiše?
Možná jim závidím postavu, možná je můj názor projevem neschopnosti „sbalit“ hezkou holku. Tak to asi není. Nejsem starý a zapšklý, nejsem tlustý a moje žena je kus (ti co jí znají by to jistě dosvědčili).
Co mě zaujalo a zároveň zvedlo ze židle, jsou slova.
Zní v tomto pořadí: žiju, běžím, miluju, sním, hledám, chci, můžu, vítězím, raduji se, mám, jsem...a co ty, ukaž co je v tobě...Aquila...bla bla bla...
Na slovech žiju, miluju, chci, můžu, vítězím, raduji se, mám, jsem - je pomocí echa v podobě druhého hlasu dán zvláštní důraz.
Z těch prvních deseti slov jsou ze své podstaty pozitivní a nesobecká čtyři. Z těch osmi s důrazem tři.
Když se na to podívám z hlediska významu, musím podotknout, že žít a milovat, snít a radovat se je vyjádřením něčeho, co bychom měli chtít všichni.
Jenže když si to pustíte třikrát, čtyřikrát za sebou celé, dostávají slova zcela jiný význam.
Dovolím si nejprve v nezměněném pořadí „postavit“ souvětí z těch slov: „žiju v běhu, miluju snít a hledat to co chci a můžu-li si to vzít, zvítězím a budu se z toho radovat, protože to mám a tedy jsem.“
Když to upravím, jak slova působí v tomto pořadí a s důrazem na mě, dostanu větu: „Miliju život, když něco chci, vezmu si to, abych mohl zvítězit a radovat se z toho, že to mám – tedy být.“
Dál a dál by se dalo skládat slova do vět, které budou více či méně evokovat touhu po vlastnictví, milování vítězství a sny o vítězství, ze kterého se raduji – teprve potom jsem šťastný. To, že je celá reklama jen v první osobě jednotného čísla, celou věc jen dokresluje.
Možná mi někdo z těchto slov postaví větu, která bude o tom, že i ti kolem nás jsou důležití a že milovat, je slovo, které se spíše hodí pro dva lidi, než věci.
Možná z těchto slov někdo postaví větu, která bude říkat, že není důležité radovat se z vlastního vítězství, ale mnohem hezčí je pocítit radosti z vítězství toho druhého.
Možná mě někdo přesvědčí, že naše děti ustojí ten obrovský tlak, aby se zaměřily pouze na sebe a na svou svobodu vzít si co chtějí.
Posledních pár vět je plných klišé. Já se ptám, proč se z nich stala? Proč to nejsou věty vyjadřující samozřejmost dnešního světa?
Mohl bych se ptát donekonečna.
Nemyslím si, že by tuto reklamu měl někdo snad zakazovat, bojkotovat balenou vodu (která je možná horší, než ta z kohoutku), nebo jakkoliv omezovat média v tom co na nás chrlí. Tudy cesta nevede a nevede ani přes takové názory, které jsou prezentované třeba v knize „No Logo“ od Naomi Klein.
Kudy povede se musí rozhodnout každý z nás. Doufám, že ani na takovou chvíli, jakou je 31 sekund sobectví, nepovede stejným směrem, který ukazuje tenhle spot.
P.S.:http://www.youtube.com/watch?v=X7RTPiL_pzo
