V těchto dnech probíhají oslavy 80. výročí spáchání úspěšného atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Nic proti tomu, ale málo bývá zmiňován pravý důvod atentátu.
Jedním z důvodu atentátu, a to jako důvod zásadní, bývá zmiňováno, že Heydrich byl kat národa. O tom není pochyb, hned druhý den po příjezdu do Čech nechal popravit kromě mnoha jiných generála Josefa Bílého, velitele Obrany národa (mimochodem moje prababička byla jeho tetou) a další české občany. Důležitým a pro Edvarda Beneše možná ještě důležitějším však bylo to, že potřeboval zneplatnit Mnichovskou smlouvu tím, že své podpisy odvolají její signatáři. Mnichovská dohoda stále zůstávala v platnosti. I v případě vítězství ve válce by bylo Československo obnoveno pouze v hranicích stanovených Mnichovskou smlouvou. Po příchodu Heydricha do Prahy neprotestovala protektorátní reprezentace proti vyhlášení stanného práva, smířila se i se zatčením ministerského předsedy Eliáše a v podstatě vstoupila do služeb okupační moci. Prezident Beneš byl proto nucen čelit stupňujícímu se nátlaku spojenců žádajících aktivní odpor v okupovaném protektorátu.
Snažil se proto britské vládě dokázat, že Češi jsou schopni odporu a nezůstanou pasivně čekat na konec války. Atentát na Heydricha měl být silným, byť trochu spektakulárním příkladem.
Západní velmoci v prvních letech války totiž neuznávaly Československo jako subjekt mezinárodní politiky, a jeho poválečná obnova vůbec nebyla samozřejmá. Prezident Beneš se proto počátkem října 1941 připravoval na jednání se západními spojenci o oduznání mnichovské dohody a obnovení Československa v hranicích ze září 1938, tedy před Mnichovskou dohodu.
Odvolání Mnichovské dohody mělo pro Beneše obrovský význam nejen z hlediska státního, ale i jeho osobního zájmu. Pokud by během války nebyla dohoda odvolána, po zrušení Protektorátu Čechy a Morava by poválečné Československo zůstalo trvale okleštěno o území, která mu byla odebrána Mnichovskou smlouvou, se kterou naše vláda i prezident vyslovili souhlas. To by Benešovi asi národ neodpustil.
Velká Británie oficiálně oznámila, že se necítí být vázána mnichovskou dohodou prohlášením v dopise britského ministra zahraničních věcí Anthonyho Edena šéfovi československé diplomacie Janu Masarykovi z 5. srpna 1942.
Francie odvolala podpis Mnichovské dohody 29. září 1942 podpisem generála Charlese de Gaulla. Odvolání formulovalo neplatnost dohody od jejího samého počátku, přesně jak to československá strana požadovala. Stejným způsobem, tedy od samého počátku, odvolala platnost mnichovské dohody i Itálie, a to 26. září 1944.
Německá demokratická republika prohlásila dohodu za neplatnou poprvé až v roce 1950. Ze strany Spolkové republiky Německo byla mnichovská dohoda oficiálně zneplatněna podpisem takzvané pražské smlouvy v roce 1973.
Beneš si tak mohl oddychnout – zachránil budoucí existenci samostatného česko-slovenského státu, který obětoval přijetím Mnichovské dohody, a který by bez zrušení této dohody právně přestal existovat. Ostatně sám se o tom zmínil v politické části své závěti, kterou sepsal 5. května 1943 před svým odletem do USA a kde uvedl: „Jsem spokojen, že se mi podařilo odčinit rok 1938, a věřím v další budoucnost národa a státu“.
