V současné době, pár dní před volbami, jsme zahlceni nabídkami našich více či méně milovaných politiků, co všechno pro nás s radostí udělají, aby se nám dobře žilo. Nabízí se otázka, zda sami vůbec vědí, co vypouštějí z úst.
Jedním z nejčastějších slibů je nabídka dostupného bydlení. Zdánlivě logická nabídka, vždyť v současné době chybí tisíce bytů a lidé chtějí bydlet. Kandidáti na politiky si asi neuvědomí, že volit je mohou pouze ti, kdo bydlí a mají trvalé bydliště, díky kterému jsou zapsáni do seznamu voličů. A ti co bydlí, vůbec nemají zájem, aby se jejich obvod ještě zahušťoval dalšími obyvateli, kteří budou požadovat školky, školy, obchody a také dopravu po volných silnicích a ulicích i snadné parkování. Jistě namítnete, že mnoho mladých lidí bydlí u rodičů a chtějí řešit svou bytovou situaci. Ano, ale mnoho z těchto mladých lidí studuje nebo pracuje ve velkých městech a žijí buď na kolejích, nebo stále častěji v nájemních bytech, ovšem bez trvalého pobytu a tedy práva volit tam, kde by chtěli žít. Odjet volit domů je většinou ani nenapadne, protože tam již žít nechtějí a nic je nenutí volit tam nejvhodnějšího kandidáta. Zatím nikoho z politiků nenapadlo opět zavést institut přechodného bydliště a tak zvýšit počet potencionálních voličů ve velkých městech.
Zdánlivě silným argumentem opozičních stran je poukazování na nedostatek investic. Zní to dobře, ale nové investice je třeba realizovat v době, kdy je nadbytek volné pracovní síly, kterou je třeba zaměstnat a ne v době, kdy se firmy přetahují o každého jen trochu kvalifikovaného dělníka. Nové investice jen prohloubí krizi na trhu pracovních sil, kterou mohou vyřešit jen výrazné změny v našem školství.
Ukázkou zoufalství je kampaň proti premiérovi, který nechce přijmout 500 údajných sirotků ze Sýrie. Nelze se mu ale divit. Nikdo neví, zda jsou to opravdu sirotci. Protože přijímání tzv. uprchlíků jsme odmítli, není u nás koncepce jak s nimi zacházet, takže ani u těchto dětí neví, zda je separovat a umožnit jim syrský způsob života, nebi je integrovat do české společnosti a nechat české rodiny, aby si je zařadily mezi své děti a udělali z nich Čechy.
Takže pokud nechceme být na jaře nemile překvapeni tím, že námi zvolení zastupitelé a senátoři prosazují něco naprosto jiného, než před volbami slibovali, posuďme, zda jejich sliby jsou reálné a proveditelné. Teprve pak vhoďme do urny lístek s jejich jménem.
