Od narození nás učí, že lhát se nemá a že lež má krátké nohy. Pokud lžeme, budeme odhaleni, potrestáni, nikdo nám už nebude věřit. A tak se snažíme říkat pravdu a s dětskou nevinností sdělovat vše, tak jak je, jak nás to napadá.
Rodiče se někdy smějí, někdy mlčí, jindy s námi zacloumají, protože: "Tohle se přece neříká!"
Časem se dozvíme, že některé lži jsou povolené. Dospělí je nazývají milosrdné a používají je v případech, kdy by prý "pravda mohla ublížit". Koncept pravdy a lži se stává složitější.
Největší zmatek v nás pak vyvolá první nepotrestaná lež. Kdy jsme svědky nečeho, o čemž jsme vnitřně přesvědčeni, že je špatné, a stejně tak o tom musejí být vnitřně přesvědčeni i všichni ostatní.
A ono se nic nestane. Žádná rána, žádné pokárání. Život jde dál takovým poněkud pokřiveným způsobem.
Ptáme se Proč? a Jak to teda vlastně je? Lakonická a uhýbavá vysvětlení jako „To se někdy stává.“, „Boží mlýny melou pomalu.“, „Na každého jednou dojde.“ nám nestačí.
Dospělí nás podrážděně odbývají.
Nerozumíme tomu a trochu se v tom topíme. Je jen otázkou času, než začneme lhát i my.
„To udělal on / udělala ona, ne já.“
„Učitel si na mě zasedl. Já jsem se učil/a.“
„Jo, umyl/a jsem si ruce.“
A ono to jde, jednou, dvakrát, třikrát... Projde nám to.
Časem už ani nepočítáme, jak často lžeme, dělají to všichni. Prostě to tak je. A jsou to přece jen malé lži...
Je tomu ale opravdu tak? Vážně o nic nejde? A není od malých lží už jen krůček k těm větším?
Jak můžeme čekat, že náš život a život našich dětí bude lepší, pokud se sami nevymaníme z labyrintu lží a vyhýbavých slov?
Je opravdu tak strašné slyšet pravdu? Vědět, co si druzí myslí o nás, o ostatních, sami o sobě a o životě? Přiznat, co chceme, co naopak ne?
Nepřinesla by nám pravda namísto bolesti a planých nadějí spíše inspiraci, naději, klid?
Nemuseli bychom se už bát, kdo nás okrade, kdo nás obelže, kdo nás kde potká a komu o tom poví?
Je opravdu tak složité říkat pravdu?
