Budeme dělat džem

Ruce mám zapatlaný od tý červený sračky, lepí to a smrdí po lese a já les nemám ráda. Sem městský dítě a vždycky jím budu. Nedělní šaty po celej tejden, vykračovat si ulicí a nakukovat do výloh, lenošit a zevlovat v parku.

Číst knihu, jen tak jako, aby si ten borec vedle myslel, že sem chytrá, že sem zajímavá. Vlasy sčísnout z čela a zasunout je za ucho, předvést ty parádní náušnice s umělýma perlama, předvést se.

To sem já, Anna Krátká, Poříčí 373/155, 639 00 Brno. Je mi dvacet čtyři a sem kočka. Je mi dvacet čtyři a trávím prázdniny u babičky na venkově. K smíchu. K pláči. K naštvání.

„Jak ti to jde, Aničko?“ ptá se babča a nakukuje na mě z kuchyně. Šedivý vlasy má stažený do drdůlku, do malý koblihy s dírkou uprostřed, kterou bych ráda posypala cukrovou rýží. Kolem očí se jí rozevírají vějířky vrásek, drobné rýhy na drobné ženě krabatící papírovou kůži jako letní deštík parkovací lístek za stěračem.

„Skvěle,“ ujišťuji ji a odtrhávám další jahodovou stopku. Budeme totiž dělat džem. Speciální. Se všema „berries“, co tady v tý díře rostou a co sem musela v potu tváře a celýho těla nasbírat do proutěnýho košíku a bandasky na mlíko.

„To je dobře, to je dobře,“ přikyvuje ta bodrá stařenka, aniž by postřehla sarkasmus v mým hlase. To tady asi neznají… A jak by taky mohli, když chodí spát se slepicema a vstávají s tou samou domácí havětí? Nechápu, jak mě k tomuhle pobytu máti přemluvila. Prej „aby bábi nebyla sama“, prej „jí chybí děda“. Fajn a co já s tím? Já bych zase byla sama docela ráda a chybí mi opalování na balkóně, hlasitá hudba a psí hovna na chodníku. Ti místní psi sou tak vychovaný, že kálej do trávy a ještě to po sobě zahrabávaj. K nevíře. Fakt.

„Odpoledne se staví Pepik, tak mu nějakou sklenici dáme. To už by mohly být vychlazený…“

Hm, skvělý. A proč jako? Ať si Pepik udělá vlastní džem. Ať se prodírá křovím, vytahuje si trny z prstů a vytřepává mravence z ponožek. Ať už je to kdokoliv.

„Pepik je hodnej kluk. Bude se ti líbit. Staví se za mnou pokaždé, když přijede domů. Nosí mi med a vypráví veselé historky.“

No jasně, babi, nějakej buránek z horní dolní, se špínou za nehtama a kostkovanou košilí, to je přesně můj typ!

Očistím poslední kus titěrnýho ovoce a otřu si lepkavé dlaně do utěrky. Je čas na pauzu. Je čas na cigárko.

Venku je vedro k zalknutí, slunko praží na zápraží a nutí mě mhouřit oči. Míca se nahřívá na hromadě dříví. Když na ni zavolám, ani nezvedne hlavu, mrcha jedna. Zahnu za roh, opřu se o chladivou zeď s opadanou omítkou a z kapsy vylovím krabičku marlborek. Sakra! Je prázdná! A to bych přísahala, že v ní byly ještě včera minimálně tři cíga. Zmačkám ji a hodím na kompost. Papír se prý rozkládá čtyři měsíce. Tou dobou už tady nebudu. Tohle zjištění mě sice potěší přibližně stejně jako pravidelná dávka nikotinu, přesto se rozhodnu zásoby kuřiva doplnit. Zavolám na babču otevřeným oknem, shodím ze sebe špinavou zástěru a prosmýknu se rozvrzanou brankou.

…

Cesta je suchá a prašná, stáčí se mezi ploty a potom dál k asfaltce plné děr a nerovností. Svižným tempem bych po ní mohla být v obchodě za deset až patnáct minut, ale zbožňuju svoje nový konversky, proto se rozhodnu vzít to lesem kolem rybníka ke kravínu a doprava.

Je dopoledne, je všední den, klid a ticho k uzoufání, pokud nepočítám občasné zvukové projevy nezkrocené zvěře. Kopec seběhnu rychleji, než sem ochotna přiznat, často se otáčím a obezřetně kontroluju, jestli mě něco nehoní, jestli po mně něco nejde. Míjím krmelec, posed a lesní školku a pak na ni narazím.

Sedí na pařezu a bulí, bílý šaty potrhaný, vlasy rozcuchaný a maskaru rozmazanou po celým ksichtě. Zastavím se v tu ránu, div že se setrvačností neporoučím k zemi, koukám na ni jak na výprodej v Espritu a nevím, jestli ji obejít nebo projevit zájem.

„Co čumíš,“ vyřeší to za mě a otře si mokrej nos, „tos nikdy neviděla nikoho brečet?“
„Viděla,“ přiznám se, „a nečumím.“
„Čumíš. Ale mě je to jedno. Však si čum.“

Pokrčím rameny a chystám se k odchodu, ujdu pár kroků a musím se vrátit, prostě mi to nedá.

„Seš v pohodě?“
„Vypadám tak?“
„Ne… ale zdání někdy klame.“
„Jo, to jo, někdy. Tentokrát ne.“

Čupnu si vedle ní na bobek a čekám, jestli z ní něco vypadne. A ona chvíli mlčí, chvíli skučí a pak vzlykavě spustí: Jmenuje se Daniela, ale říkají jí Danko, Dani nebo Dano. Je jí dvacet dva a dneska měla mít svatbu. Ani nemohla dospat, jak se těšila, až půjde uličkou v kostele a všichni na ni budou koukat a zatlačovat si slzy zmuchlanými kapesníky. Hlavně Tonda, její první kluk, kterej jí nechal kvůli Marušce a pak se vrátil s prosíkem a se skleslými rameny. Chtěl, aby ho vzala zpátky, ona to chtěla taky, ale už byla zasnoubená s Jonášem a navíc s ním byla těhotná, teda vlastně pořád je.

Pohledem sklouznu k jejímu břichu, nadouvá se pod tou nehezkou lesklou látkou jako meloun potažený potravinářskou fólií. Nemůžu uvěřit, že je tak mladá a že už čeká dítě. Přece nežijem v Africe! Tady předepíšou gynekologové antikoncepci malým holkám snad ještě dřív, než jim krev poprvé zabarví kalhotky do ruda.

Abych zkrátila její únavně dlouhý povídání, tak Jonáš na svatbu nedorazil. Vzkázal, že si nemůže vzít někoho, kdo ho nemiluje. Dana netuší, jak se o tom dozvěděl, jak přišel na to, že ona pořád miluje Toníka, ale vlastně to není důležitý, na její situaci to nic nemění.

Sahá si na pupek a zlostně do něj zarývá prsty. Beru její ruce neobratně do dlaní, ona se mi vysmýkne a udeří se s nimi do stehen, až to pleskne.

„Nesnáším toho parchanta! Nesnáším! Nesnáším! Zkazil mi život!“

Zkazila sis ho sama, chce se mi říct, ale neřeknu to. Místo toho jen zakroutím hlavou a pokusím se ji uklidnit běžně používanými, prázdnými a dost trapnými frázemi. V utěšování sem holt nemožná.

„To není pravda. Tvůj život není zkaženej. Dyť ho máš celej před sebou. A ještě toho zažiješ, no jéje.“
„S děckem? A sama? Co asi tak zažiju? Utírání nudlí u nosu, nakupování sunaru a zásypu na zapařenej zadek? No to zní vážně výborně.“

Musím uznat, že mi docházejí slova i trpělivost. Mám toho jejího kňučení akorát po krk.

„Tak hele, to by stačilo. Neházej flintu do žita. Myslíš, že už nic nezažiješ? Tak to se sakra pleteš. Za půl roku se těmhle svým kecům akorát zasměješ. A teď se zvedni, je mi horko a mám chuť se vykoupat. A ty půjdeš se mnou.“

…

Jdeme mlčky. Já lehce, protože sem nalehko, ona těžce, protože za sebou táhne asi třímetrovou vlečku.

„To sou ale hnusný šaty. Ty sou z půjčovny?“
„Ne,“ hlesne, „ty mi ušila Jonášova maminka. Je švadlena.“
„Hmmm, asi pěkně blbá… Víš ty co? Mám nápad.“
„Nápad?“ nechápe, ale já už se shýbám pro jeden z ostrých šutrů, co se povalují na pěšině, a řežu s ním do sukně v místě, kde se asi nacházejí Danina stehna.
„Co to děláš?!“ piští a snaží se mi vytrhnout.
„Počkej, počkej, necukej se,“ nedám se a bodám a trhám, dokud nespatřím síťové punčošky.
„Tys – tys mi zničila šaty!“ zajíká se a vyčítavě vyvaluje oči.
„Věř mi, ty šaty už byly zničený.“

Zahodím nástroj zkázy do zmole a pokračuji v chůzi, jako bych jí dávala na vybranou. Cupitá za mnou a vzdychá, podpatky občas zvoní o kamení, občas dutě narážejí do klacíků a šustí v trávě.

K rybníku dorazíme po čtvrt hodině. Je opuštěný, zelenohnědý a z větší části skrytý ve stínu vzrostlých stromů. Najednou se mi do toho žabince lézt nechce, přesto se začnu svlíkat. Musím téhleté nanynce ukázat, že život může být zábavnej, dokonce i tady, daleko od záře velkoměsta.

„Já nemám plavky,“ informuje mě zkroušeně.
„A já snad jo?“

Fotografie: healthiermi via Compfight cc