Zklamaná alma mater

Nejsou to 4,5 miliardy, které jsem požadovala. Jsou to tři miliardy. A ještě po protestech. Tři miliardy korun pro vysoké školy v rozpočtu pro příští rok „navíc“. Já to považuji za „technologické minimum“.

Ale lepší, než „drátem do oka“.

Akademické protesty končí, bouře je zažehnána. Co je podstatné – ve skutečnosti jsme zaplátovali díru. Trochu jsme se posunuli v řešení problému flikování školských rozpočtů. Nikoliv však zásadně.

Je to podobné, jako s penězi pro ostatní školství. Letos se věci zlepšily, příští rok mělo dojít ke strukturální změně. Proto vláda před časem přijala několikaletý výhled financování českého školství, financování vzdělání českých dětí. Odsouhlasil ho i tehdejší ministr financí. A nehledě na to, že po značných bojích se současným ministrem financí se podařilo jistou změnu opravdu prosadit, tak z toho, co bylo slíbeno, se část neuskuteční. To platí o regionálním školství (od školek po školy střední), to platí i o školství vysokém.

Pořád se nám vrací to stejné. „Školství je naše priorita“ říká i ministr financí. Pak se tak zvláštně podívá a začne: „Ale…“

Bude poučné podívat se, jak se v posledních dejme tomu dvanácti letech především vysoké školství dostalo do situace permanentního podfinancování. Na začátku byl prazvláštní recept na zajištění potřeb vysokých škol: Evropské peníze plus ponechání stejného množství národních financí „na studenta“. Jenže v situaci zmenšujícího se počtu těch studentů. Tehdy na to vysoké školy přistoupily a později hořce litovaly.

Na co se zapomnělo? Zapomnělo se odpovědět na otázku (a to dávno), jaké má vysoké školství být, jaká má být síť veřejných škol, podíl bakalářských a magisterských i doktorských programů, ukazatele vnitřní i vnější kvality vzdělávání… Ale především a zcela se zapomnělo na ohodnocení skutečné pedagogické činnosti akademických pracovníků. Místo toho se učitelé zasypali projekty na evropské peníze nebo vědeckými projekty. Kdo chtěl mít rozumné peníze, musel se „zapojit do projektů“. Pedagogická činnost se „cenila“ až na posledním místě. Čili se necenila prakticky vůbec.

Čert aby ten recepis vzal!

Vztah mezi pedagogem a studentem vždy byl, je a zůstane alfou a omegou vysokého školství jako prostoru pro autonomii svobody ducha a vědění. Proto mají vysoké školy takovou samostatnost, jakou mají. Ne pro svou „soukromou“ svobodu, ale pro zaručení svobod druhých, hlásaní a šíření svobodného slova a vzdělanosti, když tak jiní činit nemohou či nechtějí. Šíření vzdělanosti je ale právě pedagogická činnost. Přesně ta, kterou systém financování odsunul daleko za „projekty“.

Čili společnost dává vysokým školám velký a důležitý úkol, ale financování jsme nastavili tak, že podstatné peníze plynou za úplně něco jiného. Letošní rozpočet alespoň narovnal a vrátil to, co vysokým školám po právu patřilo a narovnání se poctivě promítlo i do rozpočtového výhledu následujících let. To bylo férové. Jak jinak mají vysoké školy určovat a financovat svou strategii studijních programů, rozvoje školy, udržení pedagogů? Rozpočet musí být především předvídatelný. V tříletém plánu zlepšení vzdělávacího systému se myslelo i na vysoké školy i jim měl rozpočet růst především pro rozvoj pedagogické činnosti, zvyšování její kvality, propojování teorie a praxe.

Tři miliardy místo čtyř a půl miliardy pro další rok je krok zpět. Není fatální, není to popření posledního vývoje, ale je to krok zpět oproti původním slibům. Umožní alespoň neplatit doktorandy odměnou nižší než minimální mzda, což je asi největší ostuda. Umožní růst platů. Ale, pane ministře financí, není to dost na systémovou změnu. Nemůžeme zapomínat, že studentky a studenti vysokých škol jsou pořád naše děti, stejně jako ty na základních školách. Vlastně jediný rozdíl je, že mají volební právo a mohou spolu s námi rozhodnout, jaké naše školství bude.