Že za opicemi? Jen hloupá snaha urazit učitelky

Rozmáhá se nám tady takový nepěkný nešvar, hloupé tvrzení, že naše školství je jako celek „sto let za opicemi“. Jiní zase mluví o „neustálých hloupých experimentech“. Ani jedno není pravda.

Naše školy nejsou „sto let za opicemi“. Frontální výuka samozřejmě není žádné centrální zadání, jak se tváří někteří permanentní reformátoři. Popravdě je to spíše „fetiš“ některých samozvaných spasitelů školství z opačného pólu, oněch konzervativních zombíků, kteří (čert ví proč a v rozporu se všemi důkazy) tvrdí, že jedině frontální výuka, kdy jsou děti pěkně v lavicích po dvou s rukama za zády a ani neceknou, přináší výsledky.

Nemám ráda zevšeobecňující tvrzení o „mizerném školství“. Především to není pravda, je to urážlivé k učitelkám a učitelům. A je to – jako prakticky každé zevšeobecnění nezaložené na znalostech – dost hloupé.

Ve skutečnosti je minimálně třetina českých veřejných škol na úrovni, za jakou by si rodiče západně od našich hranic připlatili nemalé peníze z vlastní kapsy. Jsou i v mezinárodním srovnání nadprůměrné až excelentní. Našim úkolem a povinností je vytvářet podmínky k tomu, aby se rozdíl mezi nejlepšími třemi decily (třiceti procenty) a nejhoršími třemi decily zmenšoval.

Ale hlavně NE tím, že budeme zhoršovat špičku. Potřebujeme naopak zvýšit průměrnou, obvyklou kvalitu a vytáhnout nahoru ty dolní školy.

Co k tomu učitelky a učitelé a především děti potřebují?

Vynechám nyní platy učitelů i neučitelů ve školách. To považuji za tak naprostý základ, že o tom již ani není třeba mluvit. A už úplně beru za jasné, že školy musí mít možnost nabídnout neučitelům tolik, aby byly schopny na trhu práce sehnat v konkurenci soukromých subjektů účetní, školníky či kuchařky. Problém je, že každoročním handrkováním o to, aby se platy učitelů alespoň nějak přiblížily platům jiných vysokoškoláků a aby školy měly peníze na ostatní zaměstnance, úplně zatemníme a odcloníme řadu dalších věcí.

Kvůli hádkám o platy prostě nesmíme zapomínat na to ostatní.

Pro zvýšení kvality škol potřebujeme menší počty dětí ve třídách. To je poměrně základní předpoklad.

Potřebujeme více ani ne tak učení, jako spíše poznávání ve vědeckých parcích, v moderních interaktivních muzeích, v knihovnách, při návštěvě památek a možná především v přírodě.

Potřebujeme modernější laboratoře, jazykové učebny s poslechy, moderní pomůcky…

To všechno jsou obrovsky důležité věci, které se všechny vejdou do toho rozdílu, že moderní země vynakládají na školství pět procent svého HDP. A my jsme někde na čtyřech. Naše školy stavíme do situace, že z peněz na pomůcky berou, aby mohly zaměstnancům proplatit nemocenskou. Absurdní? Jistě. Ale takové přendávání peněz z kapsy do kapsy musí dělat každý ředitel školy, aby svůj ústav udržel v chodu. To je právě důvod, proč v minulosti nefungovalo přidávání přes nadtarifní složky platu, to slavné „přidejme, ale schopným“. Ředitelé formálně dostali peníze na odměny učitelů, ale zřizovatelé je „řízli“ jinde, takže aby jejich školy nezkolabovaly, museli ředitelé peníze dát jinam – třeba trochu pokoutně přidat těm účetním, protože jinak by odešly za lepším.

Někdy mám skoro pocit, jako bychom zažívali nějakou přípravnou dobu na velkou privatizaci veřejného školství. Jeho finanční ponižování i soustavná kampaň snažící se vyvolat pocit, že je prachmizerné a tragické, to vypadá jako soustavné podrývání autority školství. Jako by se čekalo na nějakého zachránce, který si vyzobe to nejlepší, zpoplatní to pro bohatší a bohaté a státu nechá zbytek. To je nepřijatelné a budoucnost, kde se lepšího vzdělání dostane jen dětem rodičů, kteří „na to mají“, to je hodně špatná budoucnost.

Nahoře píši „potřebujeme“ (pomůcky, lepší podmínky), ale ve skutečnosti to všechno potřebují naše děti bez rozdílu, z jak situované jsou rodiny. To bychom neměli pouštět ze zřetele. Je to pro ně. Peníze dané do školství nejsou pro učitele, ředitele nebo kuchařky. Jsou to především investice do našich dětí, vklad do jejich budoucnosti, vzdělání a uplatnění. To není argument jen pro rodiče nebo prarodiče, kteří všichni jistě pro své děti a vnoučata chtějí to nejlepší nějak automaticky. On je to argument i pro bezdětné.

Když novým generacím neposkytneme takové vzdělání, aby mohly úspěšně konkurovat sousedům, Evropě i světu, budeme chudá, zaostalá země.