Sociální rozměr státu, o to zde kráčí

Nedávno jsem přála hodně štěstí a brzké uzdravení paní Darině Nešporové, učitelce mateřské školy z Olomoucka. Zachránila tři děti, které odstrčila z cesty automobilu – sama přitom utrpěla vážná zranění.

Paní Darina převzala za svůj skutečně obdivuhodný čin Cenu Martina Velíška a mimo jiné řekla větu, která je pro mne velmi inspirující: „To by snad udělal každý, aby zachránil lidský život - děti. Já jsem navíc učitelka, chránit děti mám v popisu práce.“ V prosinci se chce konečně – po půlročním léčení následků nehody, protože ta se stala letos v červnu – vrátit do práce. K dětem. K tomu jí přeji ještě jednou hodně zdraví.

Kromě hrdinství ale ukazuje příběh paní Dariny ještě na jeden rozměr, ten zdravotní a sociální. Několik málo okamžiků a jedno auto v nezvladatelném smyku znamenaly těžké zranění a půl roku postupné léčby.

Máme velmi dobré zdravotnictví a na to, že za něj vlastně dost málo platíme, máme dokonce výborné zdravotnictví. To je věc, kterou v podstatě všichni víme, přinejmenším to podprahově vnímáme. Pokrok v průměrné délce dosaženého života, kterého jsme dosáhli během necelých třiceti let, je obdivuhodný.

Máme i výbornou poúrazovou péči. Jenže když tady platí, že zde je obecné povědomí daleko slabší a dokonce ani mnoho lékařů nemá dostatečné informace o tom, co všechno je možné pro pacienty udělat. A to zvláště po vlně úspor, která se prohnala právě poúrazovou péčí (stejně jako českým školstvím) jako reakce tehdejších vlád na ekonomickou krizi. Lázně a rehabilitační ústavy byly rázem poloprázdné, mimo jiné proto, že se „někde muselo ušetřit“. Nastala éra dramatického zpřísnění kritérií a používání mnoha rozličných metod, jak sice zajistit záchranu života lidí (například) po úrazu, ale už moc neutrácet na té druhé etapě, totiž na pokusu zajistit těmto pacientům příští plnohodnotný život a maximální možný návrat do společnosti. Nešlo o to, že by takové možnosti neexistovaly, že by zmizely. Šlo o to, že se staly hůře dostupnými – finančně, ale třeba i z prostého nedostatku informací nebo proto, že „systém“ tlačil na jejich co nejmenší využívání.

Stát ztratil svůj „sociální rozměr“. Neustoupil nebo jen relativně málo ustoupil v základní péči, v onom „zachraňování životů“, ale už pouze „stínoval“ všechno další a ostatní.

Jenže „sociální rozměr“ státu je velmi podstatný, konec konců právě ten dělá stát skutečným státem a domovem. Převedeno na situaci zranění či vážného onemocnění a poúrazové nebo následné péče: mnoho zemí má slušné zdravotnictví a dokáže zachraňovat životy, ale jenom sociálně vyspělé státy k tomu dokáží přidat i to, co musí následovat, aby byl lidský život i po těžké události co nejvíce naplněn a zůstala mu maximální dosažitelná kvalita.

Mohla bych to převést i na školní příměr. Kvalitní školství pro omezenou skupinu dětí a studentů umí v podstatě každý. Něco se dá ze státního, něco (hodně) zaplatí rodiče a elitní základní, střední či vysoké školy mohou vzniknout téměř kdekoliv. Opravdu těžké je vytvořit takový vzdělávací systém, který dá naději na dobré vzdělání všem dětem dané země. Je nepoměrně těžší vybudovat dobré veřejné školství. V našich podmínkách je to rozdíl mezi 50 tisíci dětí a studentů a mezi 1,8 miliony dětí a studentů. Ale stát, který má „sociální rozměr“, nemůže být opřen o školství pro finanční elitu.

To, oč v příštích letech půjde, bude právě udržení „sociálního rozměru“ českého státu. Půjde o to, aby poúrazová péče byla nedílnou a integrální součástí zdravotnictví a nikoliv službou pro část pacientů, kteří „se o tom dozvědí“ nebo „na to mají“. Aby veřejné školství zůstalo prioritou státu a nebylo postupně nahrazováno skokovou či plíživou privatizací vzdělání.