Pravda o rozpočtech školství aneb je třeba zabít Kosmo

Lidé mají rádi, když je ministr dobrý hospodář a ještě dokáže dobře spravovat jemu svěřený resort. A což teprve, když jde o vzdělání našich dětí. To je přece priorita. Odjakživa. Alespoň jsme to tak slýchali.

Jak se tedy stalo, že nám chybí ve vzdělávacím systému 70 miliard korun, abychom se srovnali s Rakouskem?

Jistě se to nestalo v posledních dvou letech, kdy naopak rozpočet ministerstva školství rekordně rostl. Letos nejvíce po roce 1989.

Dluhy vůči vzdělávání, dětem a učitelům jsme nabrali jako vodu za předchozích dvou vlád Nečase a Topolánka. S veřejností se tehdy hrála hra na dobré hospodáře.

Škrtá ale dobrý hospodář tupě ve školství, přelévá pořád stejné a ještě menší peníze mezi učiteli, služebně mladšími a staršími, učiteli a neučiteli, základními a vysokými školami, a sem tam nějaký ten stamilión ze škol přesune rovnou na sport, zakrývá si oči před vyšším počtem dětí ve školách, vyšším počtem učitelů, vychovatelek, speciálních pedagogů nebo asistentů pedagoga a pořád a pořád tupě škrtá?

Může snad ministr ušetřit na povinné školní docházce nebo „škrtnout křídy“ (viz již slavný seriál „Kosmo“, což je mimo jiné výborná parodie na ministerstvo školství)?  No tak na tom nějak ředitelé škol byli. Stali se z nich kouzelníci z donucení. Ale hlavně spíše účetní a sháněči peněz, než lídři pedagogickým týmů.

Jakýsi junior (ml.) také nabízí propouštění učitelů a neučitelů a odměňování „jen těch kvalitních“. Zase jeden dobrý hospodář na obzoru.  Zřejmě mu nikdo neukázal aktuální platové tabulky. V nich totiž konečně (po nemalé práci v minulých dvou letech) získali vyšší (a alespoň nějaké) ohodnocení učitelé po 32 letech praxe nebo naopak začínající učitelé již po dvou letech (místo až po šesti) a celkově se zvýšily platy jen během těchto dvou let o 13 procent…

Právě dnes vláda má dát zelenou zaslouženému a spravedlivému zvýšení ohodnocení učitelů a neučitelů a ukázat, že naše děti jsou prioritou rozpočtu 2018. V minulých letech jsme úspěšně zacelili rány rozpočtu a teď konečně můžeme do tří let mít podmínky pro kvalitnější vzdělání našich dětí. Když plán splníme, dostaneme se alespoň rámcově na podmínky vzdáleně srovnatelné s Rakouskem. Přejeme si to nejen jako politici, ale především jako občané a rodiče. Kvalitní vzdělání je jistotou, že v příštím měnícím se světě naše děti obstojí a budou úspěšné. Pro národ Komenského a Masaryka by taková priorita měla být samozřejmost.

Vláda jistě v rozpočtu uhlídá, aby se nevrátila již zavržená praxe minulých vlád a ministerstva financí, které si z nás dělali dobrý den a když například začínajícím učitelům tak zvaně přidali, tak naopak zdecimovali ohodnocení zbývajících učitelů, škrtli ostatní zaměstnance škol (protože učitel si nakonec přece sám může vymalovat, zatopit nebo klidně i spočítat výplatu, když má to „poslání“) – zkrátka zkrátili nezákonně rozpočet jinde. Média se zabývala „podstatnějšími věcmi“, takže jim nikdo nedal rákoskou přes ruku.  Což by jistě nastalo, kdyby se někdo opovážil škrtnout třeba důchody.

Ó ANO pane ministře financí – i peníze na vzdělávání našich dětí jsou mandatorní výdaje. To potvrdí každý právník (i nesociální demokrat).