Neválčím se sportem, hraju fair play

V posledních dnech to možná vypadá až tak, že zlá ministryně Valachová chce vyhladovět český sport. Alespoň tak se to může zdát z některých prohlášení předsedů sportovních svazů.

Skutečnost je paradoxně opačná. Ministerstvo dělá vše pro to, aby sport nevyhladověl, respektive, aby svazy v blízké budoucnosti nemusely peníze vracet, což by bylo pro český sport likvidační.

Nehledě na dramatická slova, která občas zaznívají, je situace v podstatě velmi jednoduchá. Pro tento a další roky vzniklo deset neinvestičních dotačních programů. S tím sportovní prostředí souhlasilo. Vzhledem k tomu, že se do nich podařilo sehnat více peněz než v minulosti, zavládlo dokonce nadšení. Avšak pak došlo ke dvěma věcem. Za prvé kontrolní mechanismy, které vytvořilo ministerstvo, zaznamenaly určité podezřelé věci. To se týkalo několika programů. Nařídila jsem mimořádné kontroly a audity. Za druhé a o něco později přišel známý zásah Policie České republiky a zpochybnění řady dotací. Obvykle se v souvislosti s policejní akcí mluvilo o investičních programech, ale policisté si vyžádali dokumentaci také k některým neinvestičním programům. Zmíněné dvě skupiny neinvestičních programů, tedy ty zpochybněné interní kontrolní činností na MŠMT a ty zpochybněné policejním šetřením, se částečně překrývají.

Moje reakce ihned po zásahu policie byla stejná, jakou jsem učinila také o něco dříve při zjištění možných úniků neveřejných informací. Tedy zastavit výplatu peněžních prostředků z těch programů, kde existovala podezření. Především tím byli chráněni samotní sportovci, svazy a jednotlivé organizace. Pokud by se ať již auditem nebo policejním šetřením dodatečně zjistilo, že byly vyplaceny peníze, na které příjemce neměl nárok nebo (ještě hůře) byly přiděleny v souvislosti s trestnou činností, příjemce by je nejen vracel, ale mělo by to další dopady jak na svaz nebo organizaci, tak i na jejich statutární orgány. Samozřejmě ministerstvo nemohlo v takové situaci peníze daňových poplatníků uvolnit.

Vznikla vskutku nepříjemná situace, která byla a je složitá právně i morálně. Nicméně by bylo chybou, kdyby vznikl pocit, že sportovci nedostávají nic. Čtyři z deseti neinvestičních programů běží buď zcela podle plánu, nebo nabraly jenom mírná zpoždění. V těchto čtyřech programech jde o téměř dvě miliardy korun pro sport. Jinde bylo nutné vypsat nové programy. To platí pro případy, které přímo šetří Policie ČR. Prostě nebylo možné poslat peníze podle původních rozhodnutí, protože zde znovu platí – co když se zjistí, že šlo opravdu o kriminální souvislosti a o vážné porušení pravidel? Vznikla by naprosto neřešitelná situace, která by tvrdě dopadla na český sport.

Z programů, ke kterým si policie vyžádala dokumentaci, se nejznámějším stal ten, který má financovat činnost sportovních svazů. Jde v něm o 1,3 miliardy. A zde se míchají dvě věci dohromady. Jedna je „případ Pelta“ a druhá je starší – jde o výsledky kontrol NKÚ za předchozí roky. NKÚ právě v oblasti sportovních dotací zjistil mnoho opravdu vážných pochybení. Konec konců řadu z nich šetří Policie ČR – nikoliv ale v rámci „případu Pelta“, jde o vyšetřování, která byla započata již dříve. Jedna z věcí, kterou jsme řešili v posledních dvou letech na ministerstvu, bylo právě vytvoření takového prostředí, kde netransparentnost zjištěná ze strany NKÚ již nebude možná nebo se na ni velmi rychle přijde.

Co říci na závěr. Skoro polovina sportovních svazů pochopila situaci a zaslala nové žádosti s vědomím, že není možné, aby o způsobu rozdělování státních peněz z kapes daňových poplatníků byly pochybnosti nebo o nich "rozhodovali" ti, kdo o ně žádají. Současná situace totiž není momentálním konfliktem mezi MŠMT a sportovními svazy. Je to důsledek dlouhodobé neexistence jasného a předvídatelného systému rozdělování státních dotací pro český sport.

Na tento stav, kdy rozdělování peněz nebylo navázané na jasně daná pravidla, a to jak pro samotné získání, tak i pro následnou kontrolu využití těchto prostředků (což jednoznačně požaduje Nejvyšší kontrolní úřad), si někteří zástupci sportovního prostředí jednoduše „zvykli“.

Když jsem nastoupila na post ministryně školství a sportu, rozhodla jsem se tento stav změnit. V průběhu těch téměř dvou let tak ministerstvo činilo za velmi hlasitě vyjadřované podpory sportovních autorit. Zaváděla se pravidla nebo dosud chybějící kontroly. Věřila jsem, že máme společný cil - fair play na hřišti, fair play v dotacích. Můj zkrácený mandát mi nedovolil dotáhnout tohle předsevzetí do  konce. Věřím, že zvítězí zdravý rozum a to, že vědět, jak se vynakládají dotace, není jen cíl Nejvyššího kontrolního úřadu nebo ministerstva, ale všech, co hraji fair play.