Nejhezčí důvod spojenectví na světě – děti

Máme unikátní síť mateřských škol. Síť, které si moc nevážíme. Od financí až po respektování učitelek a dalších zaměstnanců.

Já sama patřím ke generaci rodičů, která marně ťukala na brány mateřských škol. Bez ohledu na zákon, který je garantoval, místa pro děti nebyla. A to pro tříletá, čtyřletá a mnohde ani pro pětiletá děcka. Jak získat pro dítě místo ve školce? Odpovědi tehdejších politiků, které jsme jako rodiče slyšeli, byly k neuvěření – prý se máme dát na modlení nebo si jít stěžovat na lampárnu.

Krize na konci minulé dekády následovaná politikou škrtů dala mateřským školám ránu z milosti. Kromě již existujícího nedostatku budov a potřebnosti investic do nových kapacit (což způsobilo neodpovědné a nepromyšlené rušení škol v devadesátých letech), se přidalo také totální podfinancování lidských sil – učitelek a dalších pracovníků. To bylo snad ještě horší. Výsledkem byly škody na celém systému. Konec konců: Pro určitý typ politiků byl rozpočet školství přesně tou oblastí, ze které se dalo brát a díky téměř nekonečné trpělivosti českých pedagogů nebylo nutné zase tak moc dávat.

Mateřské školy, které byly plné dětí „až po komín“, protože jejich kapacitní možnosti byly dohnány do krajnosti, měly mít alespoň teoreticky peněz dost – díky tak zvanému financování na žáka. A vida, kvůli zodpovědné politice škrtů neměly. Přesto se podařilo, mnohdy navzdory necitlivosti centrálních politiků, udržet díky osvíceným starostům měst a obcí tuto unikátní síť na území republiky sice poškozenou, ale pořád alespoň relativně celistvou.

Za mne platí, že když se na poslední dva roky podívám zpětně, tak právě investice do kapacit mateřských škol (a to kapacit fyzických i lidských) považuji za jedno dílčí malé a společné vítězství.  Představovala bych si to samozřejmě ještě lepší, ale člověk nesmí podléhat představě spasení všech problémů do roka a do dne. I když o nich ví a třeba i přišel na kloub otázce jak na ně.

Ukázat na předškolní vzdělávání jako na jedno z nejdůležitějších v životě dítěte je pro mě vítězstvím zdravého rozumu. Základním kamenem pro úspěch ve škole a v životě.

A teď přesně slyším rozumbrady, co možná ani vlastní děti nemají, ale umějí krásně mudrovat o tom, jak ničíme vztah mezi matkou a dítětem. Přesně mi nabíhají hesla o „neomarxistech, kteří chtějí zničit tradiční rodinu“. Já to vidím opačně, vidím to z pohledu těch rodin a jejich svobodné volby. Nepochybuji o tom, že rodiče by se svými dětmi byly doma nejraději až do jejich školních let nebo prostě pořádně dlouho, ale jejich složenky se neptají na to, co by rádi, ty jim říkají, co musí.

V minulých letech mnohdy platilo, že volba neexistovala, protože místa ve školkách prostě nebyla. Nyní se alespoň ve většině regionů dostáváme do situace, že rodiny tuto volbu mají – i když v rovině, kde na straně „zůstat doma“ existuje bohužel stále dovětek „a být na tom finančně mizerně“. Ale pořád je v tom větší svoboda, než „zůstat doma, protože ve školce není místo“.

Investicím do rozvoje mateřských škol a rozšiřování kapacit jsme v minulých letech věnovali skutečně velkou pozornost. Přišly nové investiční programy, zapojení národních i evropských peněz ale i peněz z obecních kas, zlepšení ohodnocení učitelek a dalších pracovníků ve školách, zvýšení příspěvku na žáka z rozpočtového určení daní… Ale práce nekončí a naopak je ji třeba ještě více. To platí zejména v Praze, Brně a ve Středočeském kraji (zvláště pro okresy Praha – západ a Praha – východ).

Ale někteří lidé se nyní tváří stejně, jako se to kdysi stávalo mým vrstevníkům, když chtěli pro své děti místo ve školce. Už jsou tady zase politici a úředníci s vychytralou argumentací: „No jo, teď místo nemáme, ale další ročníky jsou slabé, tak by nám místa zase přebývala.“ A přesně stejně se ti stejní chovali k učitelkám či k zaměstnancům. Část politiků se chystá k tomu, co dělali vždycky: vzít peníze českým dětem.

Já je určitým způsobem chápu. Horizont úspěchu ve školství není rok, dva nebo jedno volební období. Je podstatně delší. Ale jestli správně chceme od školek, aby nebyly jenom „hlídáním“ dětí, ale také vzdělávacím prostředím, které připravuje na školu a vytváří každému dobrou startovní pozici, tak je na financování mateřských škol (a celého školství) potřeba hledět jako na investici do dětí. A jako na formu pomoci rodinám s dětmi. Čili na formu pomoci budoucnosti národa.

Hodnota, kterou mateřské školy přinášejí celé společnosti - dětem i jejich rodičům přímo a ostatním zprostředkovaně je nevyčíslitelná. Tím méně jedním státním rozpočtem. Přesto věřím, že jeho návrh pro rok 2018 nezapomene, že nejhezčím důvodem spojenectvím v jakémkoliv lidském díle jsou děti – těch v mateřských školách jsou stovky tisíc. Tak snad to bude stačit i „škrtacím cifršpionům“.